|
| ||||
| ||||
|
CYRIL
z církevních tónin s velkou tercií, ježto lydický a mixolydický tónorod, ztrativ záhy své charakteristické tóny, zvětšenou kvartu a malou septimu, přeměnil se vlastně sám sebou v dur. Jest ovšem pravda, že předznamenání u dur-tonin do nějakého r. 1700 pořád ještě poukazuje na souvislost se systémem tónin církevních, tak že na př. Wentzeli předepisuje pro B dur toliko 1 b, pro A dur 2 # a podob. U moll tónin se udržuje tento způsob až do dob Zelenkových, ba Zelenka sám tak učinil, napsav č. 22., které je zcela zřejmé v d-moll, ještě bez předznamenání. Z čeiných příkladů ostatně vidíme, že moll-tónorod činil skladatelům té doby ještě dosti obtíží. Achillovou patou byl zde totiž 6. stupeň: má býti na př. v a moll f nebo fis? Jest nápadné, že 7. stupeň obdržel vždy příslušné předznamenání (posůvku), avšak 6. stupeň jen málokdy. Posůvky postrádáme na př. v těchto místech: č. 26. č. 26. č. 28. č. 26. 22. V prvých 2 případech je nesporné, že na místech fi označených schází #. Jsou totiž místa zcela obdobná, kde posůvka jest skladatelem připsána. Zde podaný způsob psaní (bez #) objevuje se již v tiscích z konce XVI. a začátku XVII. stol., tedy v době, kdy je úpině vyloučen předpoklad, že by se měl zpívati interval 1'j2 stupně.') Druhé 2 případy byly by jasné, kdyby hyl fundament opatřen signaturami; křížek nad fundamentem by věc učinil úpině jasnou, avšak signatur v opisu, jejž máme před sebou, je poskrovnu, v ariích důsledně scházejí. Doprovázíme-li moll-subdominantou, musí zpěvák učiniti skok 1'Iz tónu, anebo nastane kolise mezi zpěvem a doprovodem (u č. 26.: f v průvodu, fis ve zpěvu). Je tedy nutno, doprovázeti tvrdým trojzvukem, třeba že (dorická) dur-subdominanta v moll je pro nás něco nezvyklého, a zpěváka nechati zpívat »melodickou- toninu dolů, tedy také něco nezvyklého. Záhada není tím zcela vyjasněna. poněvadž zas jiné místo tomu svědčí, že námi obávaná kulise f - fis a pod. se skutečně připouští. V č. 22. totiž čteme : 23. 64É —?- — `- jest to ona d - moll arie bez předznamenání. Přes to má ono kritické h před sebou odrážku (v 2. taktu zas schází ve spodním hlase b před h). Můžeme tudíž všude předpo kládati sextu zvýšenou. Av~ak zas narazíme, nebof v následujících místech (z č. 9. a 31.) nám vznikají nemilé příčnosti a - ais resp. c - cis : 24.1 ha-e - re- di - ta - ri-um cle men - tis- si - me ' 6 5 Nejsou li kritické tóny bezprostředně za sebou, těží Zelenka zharmonické« stup-nice. V předehře k arii č. 22.1 čteme: 25.~ a po 3 taktech dál: 26. ') Prof. Emil Bezecný upozornil na tuto nesrovnalost ve zprávě k svému vydání Hándlova Opus musicum v D. T. O. roč. VI. díl 1., sv. 12., aniž by byl tuto spornou otázku definitivně rozluštil. 60 | ||||
|