|
| ||||
| ||||
|
o
hna býti, jednotlívé zajfmavé skladby výminečné nemohou ničím přispěti. Mistrná díla od Palestriny počínaje až na slavnou dobu školy neopolitánské a benátecké nejsou ve Vlaších známa a uechtí jich znáti. Sloka Jean Baptiste Rousseau-ova „P eunui du beau nous fait aimer le laid” zde má své platnosti. Severně od .11p lépe to trochu dopadá, dobře však nikterak. Zbylo zde sice jistého, tradi,~ionelního respektu pro hudbu kostelní a sloh církevní, více však talzé ne. Pomineme-li mlčením kostely vesnické a kostely měst, kde slavnostní býti mající hudba začasté právě nevoli a posměch buditi musí u každého, komu nebe vůbec jen dvé zdravých uši dalo : jest ve velkých městech začasté, ba skoro vesměs o hudbu špatně po-staráno. l;editel kůru spatřuje v budbě jeho řízení svěřené příliš zhusta obtížnou a nu•zutou povinnost, které se zbavuje, at to jde, jak to jde A svěří-li se takové místo skutečnému, řádnému hadebniku, muži, kterého horlivost pro hudbu posvátnou zanítila, nedostává se namnoze prostředků. aby důstojné důstojně mohl provozovati. Nedostává se řádných zpěváků, řádných varhan - ku zkouškám ueuf času, hudební provozování na zdař Bůh skorem se improvisuje. Jak samo sebou pochopiteluo, dává se při tom přednost nejlehčímu a nejmělkejšimu, skladby se štvanicí houslí, s vře-skotem trub a s viřentm Uubuů, zevně bladké, uvnitř duté, derou se v popředí uad díla mistrná, jest-li že tato (jak nazvíce bývá) ku přiměřenému ptrovozováuí vyžadují dubře cvičených sil a přiměřeného cvičení. Ba, o jedou starost a bídu jest vice, když takový ředitel kůru vyšine se na provozováni klassického díla. Jest-li chatrně kopírovaná Madonna Rafaelova tím nesnesitelnější se stává, čím vznešenější jest original, cos podobného platí o chatrně provozované mši Palestrinově neb Vittoríově. Skladatel nachází se vždy- a polzaždé na milost a nemilost v rukou provozuj;eího ; u slobu da capella" však bezpochyby ještě více než jinak, poněvadž řečený sloh hudebníkům na moderní a nejmodernější navylzlvm skorem cizím nářečím učiněn jest. Má-li hudba dobře dopadnouti, dlužno, aby provozovatel, nehledě ku dostatečnosti technického vzděláni, které podmínkou jest, ji rozuměl a miloval. Non clamor, sed amor" praví jisté přísloví středověké o zpěvu kostelním. Bývá-]i však z domu Hospodinova dokonce síň koncertní — blýská-li se tam ješitnost diletantismu svými oky pávimi — tehdáž cftíme v sobě cosi vstoupati, jako přání po opakováni výjevu, o kterém evangelium Mat. XXI, 12. 13. a Jan II, 15. 16. vypravuje. Dne předcházejícfbo ohlašuje se novínami, žě v kostele N. N. zpívati bude Offertorium slečna A neb B — tud' kostel piní se tak nazvanými „pobožnými”, kteří, jsouce zády k hlavnímu oltáři obráceni, na kruchtu zevlujf a jen ne přílišně aplaudují, když slečna A neb B své Offertorium dokončila. Pak s bezohledným lomozem v houfech veu se vyhrnuji. Le i hudbou kostelní ke všemu tomu se tak dalece přišlo, jest též následek falešného stanoviska, vedle kterého tak mnozí hudbu kostelní posuzuji. Sotva pomýšlí ještě kdo na to, že hudba lzostelní vedle původního účelu, vedle úmyslu církve, jest částkou ritu — rozumí se jí vesměs jen co ozdobujícímu přídavku, co luxusu, dle poměru co labůdce pro uši. Pokud gregorianský zpěv samotuý panoval anebo přede základem figurovaného slohu kostelního býval, nemohlo se nedostávati pravého pochopováni. Provozování velebné mše de venerabili Sacramento" od Josquiu-a de Prés (od vídeňské Jednoty Cecilské);v Michaélském kostele 1575 zplodilo pravý dojem; zpěv celebrujícího kněze u oltáře a hluboce důmyslné věty liudebnf mistra staronizozemského vzájemně se doplňovaly, do sebe zasahaly, jeden celek tvořily. Od roku 1600 začtuaje vetřela se do kostela tehdáž novorozená hudba dramatická se svým návalem vzájemně hrajících affektů, posléze i se svými divadelními nezpůsoUy. Musica sacra" počala mluviti řečí, které se v divadle přiučila. Na místě objektivně bohoslužebného přinášela hudba posluchači v ústrety takměř hotové city eabjektivnf pobožnosti jeho: jásá za něho a s nim v „Gloria”, běduje v „Crucifixus”, úpěnlivě prosí v -Miserere nobis". V tom spočívá však též její spása. Hudba kostelní svržena s nebe, s čistých etherových výšin blaženosti k zemi a k zemské bídě a útěše s úsilím vyšinula se opětně vzhůru ku ztracenému ráji — stala se takto v jistém smyslu symbolem celého člověčenstva a dějin jeho. Mozartovo „Ave verum”, jeho „Regniem” a mnoho jiného v posvčceuf, v síle, ve svatosti v ničem nezadává dílům Palestrinovým. S těží jest chváliti horlivost, která by veškerou tuto přebohatouliteraturou chtěla proměniti v „tabula rasa.” Jest-li v době nejnovější dospělo se tam, kde Tridentský sněm stál, dříve než nálev učinil, jest-li že ua, to se myslilo, aby veškeren zpěv kostelní vyjmout gregorianský byl zapovězen (jako v některých diecesích na Rýnu i skutečně se stalo), bylo zapomenuto, že věc i zásadně již Tridentským sněmem ve prospěch hudby figurální konečně rozhodla se Dále pak s těží odporučuje se methoda ku léčeni, | ||||
|