|
| ||||
| ||||
|
CYRIL
VO7T. ŘfHOVSKÝ Kráfké kapitoly o církevní hudbě. (Pokračování.) Staré a nové o církevní hudbě. pozoruhodné jsou názory Dr. J. Lechthalera obsažené v jeho článku g0 liturgické a duchovní hudbě sborovée- (Musica divina« roč. 1928.) Chceme-li býti přísnými, je výraz liturgická sborová hudba« vlastně pleonasmem. Liturgie popřává jediné vokální hudbě místa. Svatý obřad u oltáře a texty modliteb stojí na prvém místě. Hudba okrašluje pouze slova a prohlubuje účinnost. V tomto smyslu je čistá, nedoprovázená hudba vokální, t. zv. zpěv a capella, nejdokonalejší, duchu liturgie nejpřiléhavější forma církevní hudby. Toto stanovisko zaujímá právě církev ve svých předpisech, především ve slavném »Motu proprioc papeže Pia X. z roku 1903. Budtež zde uvedeny nejdůležitější věty : Církevní hudba musí míti co nejvíce takových vlastností, jaké má liturgie, totiž posvátnosti a hodnoty forem, z nichž se pak vyvinuje její všeobecnost čili universalita. Tyto vlastnosti nalézáme v nejvyšším stupni v řehořském (gregoriánském) chorálu ...a »Skladba církevní je tím posvátnější, čím více se přibližuje rytmem a výstavbou chorálu. —Jmenované vlastnosti vyskytují se ve velké míře v klassické polyfonii, hlavně v římské škole, která dosáhla ve skladbách Palestrinových svého vrcholu.- Církev doporučuje tedy dvojí druh čistě vokálního způsobu zpěvu : chorál a díla doby Palestrinovy. Proti tvorbě pozdějších epoch nestaví se odmítavě, ale přece zdrženlivě. Žádá především, aby skladby, určené pro liturgickou bohoslužbu neobsahovaly =ničeho světského a neupomínaly na hudbu divadelní=. Důležité je zásadní stanovisko oproti moderní hudbě. -Církev uznávala a podporovala vždy pokrok v umění, proto je dovolen vstup do chrámu i nejmodernější hudbě, protože i ona může vytvořiti dobrá, vážná a hluboká díla, nepříčící se nijak liturgickým obřadům.« Již z těchto vět je zřejmo, jak rozumí církevní úřady pravé církevní hudbě a jaké požadavky kladou na prostředky, jimiž má býti pravé církevní hudby docíleno. Bylo naznačeno, že i nejmodernější skladby jsou přípustny k bohoslužbé. Avšak na základě jejich výrazu a jejich neklidu nezdají se býti nejvhodnějším prostředkem pro vy-tvoření p r a v é církevní hudby. Přes mnoho pokusů v tomto směru nelze se diviti. že a t o n á 1 n í sloh nenašel dosud všeobecného vstupu do církevní hudby. Složitá, na stejné oprávněnosti všech chromatických stupňů stojící atonální melodie, tvoří podnes nepřekonatelnou překážku. Jinak je tomu v moderní hudbě, která se pokouší sahati až před Palestrinu. Její melodie nejsou sice vázány na dnešní durový a mollový rod, plynou mnohdy bez tónorodu v bohatém pohybu, jsou však vždy diatonické, t. j. jsou psány ve smyslu našich stupnic, zřejmě obohaceny melodikou řehořského chorálu. Skladby tohoto druhu poskytují pěvci ve vedení každého jednotlivého hlasu obvyklý tónový materiál. Cítí se v nich jako doma. Jinak je tomu ovšem při souzpěvu. Panování trojzvuku zmizelo. Logická síla melodie a thematické zauzlení staví na místo staré harmonie n o v ý pořádek. Tento zůstává pěvci prozatím zastřen. Avšak při častějším trpělivém zpívání a zkoušení zjevuje se sám sebou. I zde platí staré výchovné pravidlo : Postupovati od známého k neznámému, od srozumitelného vedení jednotlivých hlasů k poznání zdánlivě cizí řeči, která nastupuje v souznění. — Máme dosud poměrně málo příkladů tohoto slohu, který bychom snad mohli paradoxně nazvati a t o n a 1 i t o u c í r k e v n í c h s t u p n i c. Avšak z d e jest ona cesta, kterou může moderní hudba vejíti do chrámu. Řada skladatelů píšících výhradně pro kostel není malá. Roste každým rokem a s ní i množství nových děl. Ale přece možno říci, že tu není vyslovená nadprodukce. Pole církevní hudby je velmi rozsáhlé. — Skoro každá vesnice má svůj kostelní sbor, který aspoň někdy zpívá vícehlase. A uslyšíte i zcela dobré výkony. Kostelnímu kůru přináleží velká kulturní důležitost. Hlavně na venkově tvoří kůr shromáždiště hudebního života vůbec. Odtud odnáší si dítko své první hudební dojmy. Zde bývají i hudební talenty objeveny. Mnoho církevních skladatelů začalo svůj umělecký životní běh na kostelním kůru. Zde uskutečňuje se ideál: Umění lidu pro lid. Bohužel nastává kůrům — nehledě na materielní těžkosti — jiná nebezpečná krise, která počíná býti pro nedostatek ředitelů kůru hrozivou. Po celá dlouhá desetiletí bylo zvykem, že učitel zastával i úřad ředitele kůru a tím byl i hudebním vůdcem své osady. Praxe tato byla lidu užitečná a stavu učitelskému sloužila ke cti. (Příště pokračování.) 74 | ||||
|