|
| ||||
| ||||
|
Vycbáz[ vždy Jen frankované lísty
IS. každého měsíce. přijímají se. --- Rukopisyredakciza- Předplatné, slané nevracejí se. jež činí CECI LIE, Dopisy, týkající se poštovní zásylkou Časopis 1 redgklan bfratncoza- nacelýrokrm.zl.2, pro katolickou hudbu osvatnou ! vKarline`,eč napůlleta 1, íslo234. ti přijímá pouze na je- v Č"echáeh na Moravě a ve iez.±ku. dnuztěchto droudob _ Reklamace zasýlány administrace Majitel, vydavatel a redaktor: buďtež do expedice v Praze, v Kurlfně, v Karlíně, číslo 234. EHNER. Auenská ul. č. 144. Číslo 2. V Praxe, dne 15. února 1879. Ročník VI. OBSAN: Josefa Jirečka ]lynuiulogia bohenrica. Dějiny církevního básnictví českého až do XVIII, století. ---:Diusica sacraa n učitelstvo. — Mosaika. — Drobty a zrnka. Josefa Jireěka Hymnologia bohemica. Dějiny církevního básnictví českého až do XVIII. století. Byla-li povaha středověku rázu povšechně náboženského, u národu českého ta hloubka víry osvědčila se především pístní uába%eiaslcou. Holubičí národ písní vyjadřoval city rozechvěná. Jásalo-li srdce radostí a díkem, ústa zpěvem pronášela radost; když zármutek nad bídou a neštěstím svíral útroby, ústa tklivým zpěvem pronášela žalost. Ozvěnou duše byla píseň. Český národ veždy zpíval. A v písni veždy nalezal, čeho právě hledal. „Píseň duchovní,” praví I{'r, J. Zoubek, „složena byvši 'jazykem národním, způsobem sebe prostějším, nejsouc čtena, než zpívána, byla s to duši utišiti, potěšiti, rozjařiti, uchvátiti. Proto bez nápěvu nelze souditi o písni duchovní. Koho na př. neuchvátí mohutně blaholící „Otče váš, milý Pane`, již v chrámech českých posud slýcháme, jež v Mozartovi vzbudila podivení, jíž nemohou cizinci nadiviti se, že ji u nás zpívá liti? (Velebnou tu píseň složil Kliment Bosák, kazatel pod obojí v Jindřichově Hradci, j okolo r. 1550.) Povaha i účel písně církevní příčí se zhusta květům a ozdobám básnickým. Majíc býti srozumitelna lcaMénau, když za něco prosí, prosí zřetelně ; když za něco děkuje, děkuje upřimně; když vy-znává viru, vyznává věrně ; když rozjímá tajemství spaseni, rozjímá rozvažně; vykládajíc písmo, vykládá důvodně; vypravujíc vypravuje klidně, melodie pak hnutí mysli zřetelněji nežli slovo projevuie. A najdeš i v tom sádku pokory a prostoty křestanské nejeden kvítek dýšicí lahodnou a libou poesii.” Na poli písně duchovní soustředila se ve středověku činnost básnická tou měrou, že světská poesie zůstala pravou popelkou, a i v tomto obmezenf didaktickým svým směrem k poesii duchovní velice se zbližovala *). Písně církevní samou podstatou svou tak těsně souvisejí s postupem věci náboženských, že tyto v oněch takořka jako v zrcadle ně-jakém se označují. I jest věc ovšem přirozená, že dogmatický obsah prsní starších tou měrou proměnu bral, jakou se dělily náhledy a vy-znání těch stran náboženských, kteréž písní těch užívati postoupně se odhodlávaly. (St. 88.) Málo jest písní církevních, které by přese všecky obraty a obnovy byly se od počátku až do XVIII, věku udržely v podobě původní. Nejvíce jich ještě v kaneionálech strany pod-obojí; méně v Bratrských a luteranských. Jsou to vůbec jen takové, kterG pozdějším náhledům v ničem nevadily. Ale kdekoli se závady takové, bud jak bud skryté, našiv, tam jistě slova, verše i celé sloky, ba druhdy i větší části písně zakusily ruku opravovačovu. Hlavním úskalím bývalo učeni o těle a krvi Páně, které u nás prošlo všemi myslitelnými fázemi. Vysoce o tom poučná jest píseň o svátosti oltářní, jejížto první přísně katolický text známe z dvojího přepisu, kterýž dosti se značně od sebe různí. Text pražský z 1. 1398 má nejen o šest slok více nežli ostřihomský, Asi tak, jako v stejnodobých madrigalech obráží se duch hudby koste,Iuí. Pozn, red. | ||||
|