|
| ||||
| ||||
|
ale i v osnově své obsahuje odchylky. Ii m lidu vedle sátdu a zbudtt (Pr. sloka 10., Ostř. s1. 8) určitým je svědectvím, že píseii sama pocházt aspoň z první polovice YIV. věku, ač není-li starší. Hus, podržev počátečné trojverší, celou ostatní píseň předělal; ale složeni jeho dalším postupem ode všech hlavních stran náboženských tak důsužuě bylo měněno, že píseň ta lépe, než která jiná, může sloužiti k zobrazení proměnnosti v ohledech dogmatických (Str. 89.) Již takovýmito změnami dostatečně se charakterisuje povaha rozdílných kancionálův, i nehledí-li se k písním, které od jednotlivých stran náboženských schválně byly skládány. Mimo to však k jednomu momentu zřetel obrátiti sluší, totiž k tomu, jak se měni kultus Bohorodice a Svatých. Jak v příčinách těch zřízeny jsou kancionály katolické, netřeba dokládati. (Str. 92.)
Mimo dogmatické dály se ovšem i takové proměny, které, rázu náboženského do sebe nemajíce, jedině k výslovu písně se vztahuji. (Str. 88.) Kdokoli tedy o tehdejším básnictví českém mluviti chce, tomu nezbývá jiné možnosti, než aby především přihlédal ke skládáním, v kanciouálech sebraným, a podle nich hleděl ustanovíti, jakou do sebe vůbec cenu má poesie střednodobá. Ovšem že k posouzeni takovému nehodí se vždy měřítka, literárním dějepiscům nyní oblíbená. Potřebí tu hleděti i k některým momentům zevnějším Tak zejmena sluší uvažovati, jaký dojem to neb ono skládáni na lid souvěký mělo. Mimo to pomněti sluší, že při písni dojem podmíněn jest nejen ,výslovem", alebrž i „nápěvem”, a že jen spojením momentův obou úsudek nabývá základu zcela podstatného. (Str. 96 ) Se stanoviska takového ovšem se nám střednodobá poesie církevní objeví poněkud v jiném světle, nežli v jakém dosud bývala spatřována. Písně ze staré doby přenešené, prodšeny sou duchem jadrné té prostoty, jížto se nám obdivovati jest na hymnech latinských; i ve formy dosti sou ukončeny a zaokrouhleny, tím pak velmi výhodně se líší od výtvorův pozdějších, ve kterých, mimo nemnohé výnimky, přísné míry v tom, co řečeno i co smlčeno býti má, nevždy šetřiváno. (Str. 96.) Takovou měrou učený badatel pronáší se na rozličných místech spisu svého o písni duchovní. IIymnolobie Jirečkova poi+íuá s nejstarší písni národa našeho, která se v ústech lidu až po dnešní den zachovala. Počátek zpévu církevního u nás souvisí se samtim uvedením křest;anstva. Hlasatelé učení Kristova za středověku obecně lidu vštěpovali nejkratší mod- Iitbu k Bol1u, totiž I~jr ěe cicisor2. Podobně i sv. Konstantin a Method učiuili, ač. s tím rozdílem, že slova řecká, lidu nesrozumitelná, přeložili slovanským blaholem : ,Gospodi po-miluj ny, IIospodine pomiluj ny" 1). Druhý plod domácího básnictví českého jest píseň k sv. Václavu:,Svatý Václave, vévodo české země," kteráž prodlením vělcův rovněž tak zobecněla jako „Hospodine pomiluj ny.” Ještě v minulém století obecně píseň tuto ku konci služeb božích zpívali. 2) Na třetí místo klade Jireček píseň velkonočnY: B6h všernohúcf vstal z mrtvých žádúcf," kteráž v mnohých kusech se shoduje s druhou částí polské „Bo,arodzica clziewica”. Tyto tři písně po-kládati slušf za prvotiny církevního zpévn českého ; všecky zajistG, ač dobou nejedno-stejnou, zasahují do prvnfclt století křestanských. K nim později připojila se píseň o nejsvětější svátosti: ,Jesu Kriste štědrý kněže." Všecky čtyry mandátem synody pražské, v červnu 1406 vydaným, byly schváleny a s vyloučením všech jiných v kostelích zpívati dovoleny. Nicinénč vyuešení tomuto nesluší rozuměti takovou měrou, jako by písní jiných, ze stanoviska katolického nezávadných, za YIV. ano i za starších století bylo nebývalo, Slovo „pomilovati” ve smyslu „slitovati se” původu jest staroslovanského a tadiž zřejným a nepopFratelným důvodem, že překlad ten nebyl utvořen na půdě české, nbbrž že se k nám dostal z jihu, že jej sv. věrozvěstové naši, přišedše na Moravu, již s sebou přinesli. „IIospodine pomyluj ny” není nic jiuúho než stručné rozvedení řeckého „Kyrie eleison” a ve.,km•en sklad písně té, se zlievy církve výelioduí se shoduje. Kyrie eleison Cechové podle pravidel hláskosloví svého přeměňovati se jali nejprvé na kirleisn, pak kerle.~ ia, krile~u krle~~u, až pak zůstalo prostá krle‹. 'IIo- spodine pomiluj ny" záhy stalo se alavnoatenským zpěvem Cecliův, ,jejž nejen v neděli a u svátcích při processí, ale nad to zvláště ve všech p ípadech vážných, v míru i v boji, zpívati uvykii. Tak při návratu krále Václava 1. do Prahy 1. 12,49 ve chrámě svatovítském o(l lidu i šlechty tropus ten zaLlabolen, tak v bitvě n Iiroissenbrnnnn 1. 1260. tak při návratu Václava II. z vězení Otty Braniborského 1. 1283. Za třináctého století domníváno se, že skladatelem písně té byl sv. Vojtěch, podobně ja'co starobylé podání polské původství písně: lioaarodzica dzieN~ica" témuž světci připisovati uvyklo. pomnění toto uhájiti se nedá. %námot dostate('ně, že sv Vojtěch ne-L}1 p~íznivicem Církve východní, i nelze tudfž mysliti, že by v skládání mohly se vyskytovati tak zřejmé stopy obřadního jazyka církve té, jakož se jeví v tropu našem. (Str. 1. 'L.) =) A jest práti si a o to usilovati, aby opětně všeobecně se ozývala ve všech chrámech našich po skončených službách Božích. Poz7a- red. | ||||
|