|
| ||||
| ||||
|
ý
ábo1>rž není pochyby, že se' vyskytaly nejen po různn, ale i ve sbírkách. Byly to jmenovitě překlady hymnův latinských. Vznik jejich by1 podobný, jako českého překladu písem svatých, totiž že k textu latinskému připisovány glossy české, ktNrých Postoupně pořád přibývalo, až se shledal úpiný překlad, Gloss takových užíváno i také při školním vyučování latině. Postupem času našel se někdo, jenž se cítil po-nuknuta, aby je uvedl v lad a sklad pravidelného rozměru. (Str. 2 ) A tak hymnologie posloupně probírá jednotlivé písně i sborníky čili kancionály (zpěv-niky), kladouc nové zprávy i o skladatelích i o hodnotě písní katoliků, kališníků, bratří a evangelíků v následnjfefm pořádku : §. 1. Doba nejstarší až do proměn husitských. . 2. Pěsuotvmrství za dob husitských. § 3. Kn. Václav Miřinský a Jan Táborský z Klolzotské IIory. 4. Kliment Bosák a jiní skladatelé (Musophilus, Škvorně, fZešátko). §. 5. Kancionály Jednoty Bratrské starších redakcí. . 6. Kancionály Bratrské úpravy Blahoslavovy. §. 7. Kancionály podobojích po Miřínském (lilecký 1,530, olomoucký 1559, pražský obojí úpravy. Polonův, Paminondův, Subarův, s kalichem atd.) §. 8. Kancionál Habrovanský. §. 9. Kancionály katolické (Lomnického, Rozenplutův a písně Scipionovy). §. 10. Kancionály luteranské (Kuuwaldského, Závorkův, konsistornf 1620). §. 11 Kancionál Bratrský 1. 1615: §. 12. Kancionál Bratrský úpravy Komenského, Elsnerův a Lauterbachův. §. 13. Kancíonály evangelické, v exilium vydané (Martincův. Ctiborův, Galliho, Milesiův, Novákův, Motěšického, Stránského, Myllerův, Kleychův, Liberdovy, Petrmanův). §. 14. Kancionály evangelické na Slovensku a v Slezku (Třanovského a jiných, těšínský). §. 15. Kancionály katolické po 1. 1620 (Hlohovského, Sessiův, Dekakord, Michnovy písně, Brideliovy, Dleuhoveského, kane. Holanův, trnavský, Božanův, Steyrův či svatováclavský, lioniášovy). §. 16. Abecední přehled písni se zprávami o každé z nich. Písně o svatých českých. §, 17. Postoupné obměny v písních i v obecné povaze kancionálův. §. 18. Převody písní českých na polsko. § 19. Převody písní na německo. §. 20. Úvahy závěrečné. Ltenářstvu Cecilie" nejlépe se ovšem zavděčíme, povíme-li, co hymnologie o tiště--nych 1) kancionálech katolick9ch obsahuje, První spisovatel, který se o sborník katolických písni pokusil, jest Šimon Lomuieký, 1. 1580 co prvotiuné dílo své vydav „Písně ') Celou tu spoustu rukopisných gradualů XV. i XVL století, nad tu pak i hojuou literaturu žaltáře pan spisovatel ínnyalně Z oboru této studie vypustil. savé ncc evangelia sv. nedělní” pak 1. 1595 ,, Kancionál aneb písně nové historické na dni obzvláštní sváteční' (podruhé tištěný 1642, potřetí 1808). Ale vcelku se činnost katolíkův v oboru básnictva církevního za XVI. věku nepočala probouzeti leč až k samému posledku. Pobudka k tomu nejvydatnější vzešla kancionálem Bratrským. Dojem, jejž kniha tato, pěkným a zřetelným tiskem, lahodnými slovy a melodiemi líbeznými obecně učinila, by1 takový, že se strany katolické nutně pomýšleli, neřku-li na odraženi, aspoň na zmírněni jeho Hlavní v tom úkol vzložen na Dr. Václava Šturma. Ale jakkoli velký byl účinek spisů Šturmových 1), konečně předce připadli na jediný přiměřený prostředek, totiž aby proti. kancionáln Bratrskému postavili kancional katolický. I sestoupilo se k tomu dílu několik kněží moravských. Směr jejich nejlépe poznati z předmluvy sborníku jejich : „I poněvadž náboženství v tomto moravském markgrabstvf v takové roztržitosti jest, vidělo se některým pobožným lidem, aby zase pří-kladem předkův našich ty písně staré obnovené a prvním smyslem vedle víry všeobecné napravené byly.” Hlavně ovšem k tomu hleděno, „aby se, neřkouc píseň celá, vrstva řádkův, aneb řádek 2), ale ani nejmenší slovko nenacházelo, které by jednosvornému církvi veřejné učeni na odpor býti mohlo.' Dáleji na to pozor sestavovatelův se vztahoval, „aby v starodávnfch pisněch slov žádných — spůsobem žádným neměníce, v době své, a jest-li kde shledáno bylo, že od potomkův bez hodné příčiny zjinačené byly, podle starožitnosti na-pravené zanechali.” Ve shromáždování a skládání písní práce nelitovali, konečnou pak redakcí vložili na probošta šternberského, Jana Rozenpluta ze Švarcenbachu. „Z slušné a nevyhnutelné příčiny”, tak on sám dí, „na mne to břemeno uvalili a podobně jako Šimona Cyreuského k nešenf kříže Kristového přinutili.” Léta 1600 dílo bylo dokonáno a kardinálovi z Dietrichsteina, biskupovi olomouckému, k uváženi a scbvalení předloženo, `) Rozenplut dí o tom: „Mnozí, kteříž bludných učitelův lahodným učením od cesty, pravé svedeni byli, již vysvětlením Dr. V. Starma takové bludy poznavse, zase se k lunu matky církve všeobecné navracejí, bludaři pak, jak- koliv od téhož Dr. V. Šturma pravdau na nejvyšší jsou přemoženi, předce jako uklivanf kohauti štípat, s křídlami vochlfpenými, zletěti nemoha, sem i tam se potácejíc, lak mohau kokrhají a tovaryšům svým jako by zaítězili, posilnění dávají. Tak oni svým kancionálem se honosí, ptaně své vošklubané kokrhají a jako plátno zmrzlé při teple, tak se zmuzile s odpovědí proti němu stavějí.” °) Rozenplutovi řádek či sádku, značí verš a e rstt a Fpécw; sloka. ~u a, | ||||
|