|
| ||||
| ||||
|
Roč. 58 - R. 1932 CYRIL
vystudovati gymnasium v Kosmonosích u Ml. Boleslavi a sám jsa výborným hudebníkem, položil prvé základy k potomnímu tak slavnému umění Brixyovu. Po skončení studií gymnasijních odebral se Fr. X. Brixy do Prahy na filosofii a oddal se pak cele hudbě. Byl varhaníkem u sv. Havla na St. Městě, potom u u sv. Mikuláše na Malé Straně a konečně ředitelem kůru při kostele, kde jeho otec kdysi působil, u sv. Martina. Dne 1. ledna 1759 ustanoven. pak kapelníkem přj dómu svatovítském. Dvanáct let působil Brixy jako dómský kapelník. Dne 14. října 1771 umírá v nemocnici u Mil. Bratří v Praze, přédčasně, teprve 39 let stár.') Brixy jest nesporně nejplodnějším a nejpopulárnějším skladatelem naším ve století XVIII. Udati nějaké číslo, jímž by se vyznačiti měl počet jeho skladeb, není dobře možno. A všecky podobné údaje, pokud se v literatuře uvádějí, jsou nepřesné. S Brixyho skladbami setkáváme se ve všech archivech, na všech kůrech a všude jest zastoupen co nejpočetněji. Vezmeme-li v úvahu konkrétní případ jeden — archiv strahovský') -- shledáme, že jest zastoupen celkem 249 čísly chrámových skladeb. Z toho 77 mší, 150 různých motet (včetně arií), 2 requ;em, 4 nešpory, 6 litanií, 2 Te Deum, 3 Magnificat, 3 Veni Sancte, 1 žalm DMiserere,« 1 oratorium »Opus patheticum.a K tomu třeba přičísti 2 koncerty pro varhany, a dvě světské skladby »Luridi scholaresa a DErat unum cantor bonus. Z toho možno si učiniti představu nejen o rozsahu ale i o b s a h u skladatelské čitlnosti Fr. X. Brixyho. Uvážíme-li, že v ostatních sbírkách (archivech, knihovnách) našich i cizích, soukromých i veřejných chová se ještě celá řada Brixyho skladeb, kterých hudební archiv na Strahově nemá, a že snad mnohá skladba ješté leží zapomenuta pod vrstvou prachu na mnohém kůru — můžeme snad při-svědčiti O. Kamperovi,') jenž ve své monografii o Brixym udává počet Brixyho skladeb na 400.'j Máme-li dobře dnes si uvědomiti význam Fr. X. Brixyho a přesně vymeziti místo, které mu v dějinách církevní české hudby náleží, tu třeba si na mysl uvésti celou tu situaci, v níž se nalézala v době, kdy Brixy působil, církevní hudba vůbec a česká zvláště. Ideálem církevní hudby jest —jak známo — gregoriánský chorál a klasická polyfonie tak, jak ve škole římské došla svého vypěstění v Palestrinovi. Tím není ovšem řečeno, že by jiný sloh neměl v církevní hudbě místa. Když nastoupila ve století XVII. monodie, tento nový italský homofonní sloh se všemi svými vymoženostmi a novotami (soiový zpěv, orkestrální doprovod), přjrozeně, že mělo to vliv i na hudbu církevní. A tak od té doby nalézáme v církevní tvorbě jakési mísení slohů. Vedle starého přísného slohu polyfonního (stile antico) pěstuje se v hudbě i církevní tento moderní homofonní sloh s instrumentálnim doprovodem (Stile moderno). Konečně jest sloh smíšený (stile mixto), kde skladatelé hledí jaksi vyhověti oběma směrům. Nejvíce ovšem holduje se směru modernímu. A jsou to Jesuité, kteří stejně jako ve výtvarném umění propagují barokní sloh stavitelský, činí podobně v umění hudebním. Zvláště ve svých oratoriích a školských operách šíří všude tento monodický sloh italský. I k nám do Cech sloh tento přichází. Objevuje se ovšem již v XVII. století na dvoře císaře Rudolfa II., ale pro politické poměry nedošel během století XVII. u nás žádného uplatnění. Až počátkem XVIII. století, kdy u nás zdomácňuje italská opera, zvláště typu neapolského uplatňuje se nové umění. A opět jsou to Jesuité, kteří v oratoriích (zvláště t. zv. sepolkrech) přivádějí nový sloh ve známost. Přirozeně, že naši čeští církevní skladatelé ve svých skladbách podléhají vlivu nového italského slohu. Ale třeba s důrazem podotknouti, že právě mezi našimi českými mistry nalezli se někteří, kteří hleděli ve svých skladbách zachovati styl vážnější, přísnější. A i když stojí zcela pod vlivem moderní tehdy hudby italské, přece neutonou v dravém proudu hudebního italismu docela, zachovávajíce si svou určitou individualitu, jež nejednou zračí se v lidovém národním zabarvení jejich skladeb. Uvádím tu především J. D Zelenku (1679—1745) a vedle něho Boh. Černohorského (1684—1742) s jeho proslulou školou, jejíž příslušníky jsou: Jan Zach (1699—1773)• František Tůma (1704-1777), josef Seeger (1716—1782). Tito založili slavnou tradici české chrámové hudby, vyplňující celé XVI11. století jež vyznačena je dalšími jmény: Jan Koželuh, Jan Antonín Sehling a Fr. X. Brixy. Máme-li stručně charakterisovati Fr. X. Brixyho skladatelský význam, tu třeba říci toto: Brixy navazuje na našeho Sehlinga. Vyrůstá tedy z vlašské školy, typu neapolského. Po stránce melodické, harmonické i rhytmické, i v instrumentaci má všecky vlastnosti 1) Z literárních zpráv o Fr. X. Brixym uvésti třeba v prvé řadě Dlabačův > Kúnstlerlexikone. Z něho vycházejí pak ostatní literární údaje jak cizí tak naše. s) Srv. obě faksimile, přinášející nám autograf Brixyův z hud. archivu na Strahově. `) O. Kamper, Fr. X. Brixy, Praha 1926. Tiskem vydáno ze skladeb Brixyových nepatrné minimum. Pouze ve sbírce K. F. Pietsche »Museum fiir Orgelspielere vydána některá praeludia a fugy a ve sbírce, již vydali R. Fůhrer, Jos. Schiitz a )os. Vitásek r. 1832 u Marco Berry v Praze otištěny 3 fugy, 1 praeludium a 1 tokkata. 12 | ||||
|