|
| ||||
| ||||
|
1á —
féLo, o lom se nikde ani památky nenachází. Písně dílem jsou přejaty z kaucionála Rozenplutova a Hloliovskébo, dílem ze starších kancionálů podobojícb, některé jistě i nově složeny. Písně Scipionovy na evangelia přeneseny sem bez mála všecky. L. 1642 nový kancionál o dvou svazcích vyšel tiskem Jiřího Sípaře impressora v St. Městě pražském. Pevní svazek nadepsán . "úeský Delcakord neb kancionál, na deset dílicv přes celý role dle slavnosti,, času a dwleřitosti rozdělený" (40, str. 408). Jednotlivých deset dílův obsahuje 1. písně adventní, 2. vánoční, 3. postní neb o umučení Páně, 4 velikonoční, 5, svatodušní, 6. nedělní, 7. sváteční, t. j. P. Marie, apoštolův, patronův atd., 8. obecní a prosební, v křížové dni, včas moru, deště, 9. o smrti, 10. pocestných. Druhý svazek má tento titul: „Kancionál aneb písně nové historické, na dni obzvláštní sváteční přes celý role, zvlášt kteří se od starodávna v církvi boší a v této lcřestanslcé české zemi světí” (411, str. 383 krom registra). Sebrány jsou tu písně na dni sváteční napřed o P. Marii, pak o svatých i světicích. První svazeknení téměř nic jiného nežli přetisk Sessiová, l.ancionáln, což ponejvíce platí též o svazku druhém, ačkoli tuto dosti značný počet písní nově skládaných. Náklad na vytištěni poskytl Oldřich Skuhrovský ze Skuhrova na Lounovicíeh nad Blanicí a Zvěstově, purkrabí kraje hradeckého a nejvyšší proffiantmistr v království českém ') Delcakord (40, str. 382) po-druhé prostým nezměněným otiskem vydán u Urbana balt. Goliáše v Praze ]. 1669. Zvýšenou na se pozornost obracejf písně Adama Afichny z Otradovic Jindřicho-hradeckého. 0 okolnostech Michnových nic posud povědomo není, leda že v Jindřichově Hradci byl varhaníkem. Ale tolik jisto, že nebyl prost nadání básnického a hudebnického, a že jist2 zasluhuje, aby díla jeho od znalcův hudby jakož i od literárních dějezpytcův pečlivěji, nežli se posud stalo, byla uvažována. Michnův směr básnický jest týž, který se podle Trutznachtigalla Fridricha Spee (j 1635) vyvinul i v (;echách pod vlivem škol jesuitských a jmenovitě v Kadlinském, Rosovi, Paukarovi, Kořínkovi a Velebovi našel repraesentanty. (Pokračování.) „Musica sacra`` a učitelstvo, Píše F. J. LeTaner. Nářky na úpadek hudby posvátné a hudebního vzdělání vůbec vůčihledě u nás se množí. Bída jest obecná. Z Čech i z Moravy ozývají se četní hlasové. Čím druhdy národ český se honosíval, poznenáhla odumírá. Uhasíná světlo, u něhož lid český se hřával po věky — v bídě a štěstí, v nehodách a v radostech. Z povahy národni mizí ušlechtilá vlastnost, národ charakterisující, která bývala pořekadlem — zpěvumilovnost a smysl budební. Poetická, ideální a jemnocitná povaha lidu česko-slovanského tím zanedbáváním tak důležitého předmětu ceny umělecké a kulturní, nyní již patrné újmy trpí a potrvá-li nepřízeň poměrů na dále, jest báti se, aby světoznámá přednost národu českého nestala se pouhou historickou reminiscencí. Odkud to? Vzdělavatelé mládeže a učitelé lidu pře-stali na mnoze ošetřovati tak vzácnou větev na stromě života národního. Nejsouc pečlivě hleděna chřadne a usychá. Aby zcela neuschla, odevšad hlasové se ozývají, prosíce, povzbuzujíce, kárajíce. Obecné se želf toho úpadku a proto spatřujeme, že nejen v listech odborných, nýbrž i politických s horlivostí a vytrvalosti obdivuhodnou i záslužnou dovolávají se skuteční přátelé lidu pomoci u nás v Čechách i na sesterské Moravě. Z četných téhož druhu dopisů z kraje — jádra lidu — uvádím zde pouze dva téměř stejnou dobou v moravském „Hlasu” a našem „Čechu” právě uveřejněné. „Hlas” d. d. 1. února b. r. píše následovně : Od Klobouk. Před krátkým časem dostal se nám do rukou výnos c. k. ministerstva kultu a vyučování ze dne 12. kv. 1877 č. 16585 vzhledem zvelebování kostelní hudby a zpěvu, jenž nás velíkon napinil radosti. Slyšeli jsme sice již dříve něco o tom, že takový jakýsi rozkaz byl dán pp. učitelům, ale něco bližšího nedozvěděli jsme se. Nyní ale leží před námi doslovný otisk celého toho výnosu a nebude od místa, když tuto nástin jeho podáme. Praví se v něm, že dle mnohostranného po- ') Pěkný exemplář obou svazkův v jedno svázaných se zlatou obřízkou chová univ. bibl. pražská (LIV. E. 31), jenž druhdy náležel klariskému klášteru sv. Trojici v Tejnci a sv. Anežky v Praze. Na přední desce jsou zápisy abatyší od Anny Kláry Stěničky (j- 1648) až po Ludmilu Kozlovou (j 1674). | ||||
|