|
| ||||
| ||||
|
osobnost napiněna samolibostí, důvěrou v sebe san-a a v neomylnost method hudebně-interpretačních. Vím a věřím, že v tom ohledu jeho studia jsou bezúhonná, působící dojmem stálé novosti a že má tolik možnosti, aby si své umění a slávu vydobýval sám, originalitou a její frekventovaností. Jako profesionál za varhanním stolkem emauzských varhan dosáhl sankce i nejostřejších rubricistů a kanonistů, uznávajících v improvisaci i doprovodu jeho liturgicko-legální korektnost a formu. Wiedermann má zvláště ve svých improvisacích drahokamy speciální erudice technické, melodické i harmonické, arsenál to zkušeností, důvtipu a pilného studia. Jeho emauzské improvisace specielně, na motivaci a thematiku chorálních melismatik byla hotová hymnika, která zněla chloubou nádherného nástroje a vyvrcholením pontifikálního rituelu. Je zvláštní, že právě v duchovní hudbě vůbec a sakrálně-liturgické zvláště zmocnil se vždy všeho s ú-pinou jistotou, ač uměl vždy rozeznávati ctnosti a přednosti druhých. Jeho život-ní a umělecké schopnosti a zkušenosti v tom ohledu odůvodňují mnohá svědectví a index nejseriosnějších autorit a kritiků.
Co nám, katolíkům a křestanům, činí tohoto umělce sympatickým, jsou pře-mnohé jeho komposiční práce sakrální a liturgické, většinou rukopisné, jež svědčí o jeho upřímné lásce a oddanosti k církvi katolické. V Emauzích ukázal Wiedermann nejlépe, že jeho hudba sakrální a liturgická je theocentrická a kosmická, tvořená prostředím teritoriálního interiéru chrámového . Jako taková je katolická a hodnota její je eternální. Reflexivní metrum, jakým pracoval v improvisaci na psychologii liturgií přítomného publika, je pověstné. Vím, že Wiedermannova hudba varhanní a zvláště chorální v Emauzích může podléhati jakému-si probabilismu, ale přeci jen zůstává více než hodnotná a je nápiní jeho vše-obecné umělecké koncepce. Líbí se mi, že Wiedermann ve varhanním umění a stylistice zachovává jakousi dogmatičnost, diskretnost, synthesu s ostatní hudbou duchovní vůbec, tradicionelní zásady tvorbové interpretace, podceňující požadavek řemeslného přednášení materiálu nechutnými banalitami. Mám radost, že vystupuje s bezvadnou zdvořilostí vůči protivníkům. Svým karakterem, svým vzácným nadáním, ne-úmornou prací a svým důsledným, při tom však snášelivým přesvědčením zjednal a zjednává si všeobecnou vážnost a oblibu. Přejeme prof. Wiedermannovi do další padesátky vzmach a sílu, tělesnou i duševní svěžest, zdar a uznání! Karel Boček: Transkripce chorálu. Pod tímto titulem uveřejnil universitní docent Dr. Josef Hutter v č. 7.—8. letošního ročníku „Cyrila” učené pojednání o návrhu na přepis tradiční notace římského chorálu do soudobého písma hudebního k badání vědeckému. Rád by zahájil o svém návrhu diskusi. Do toho nemíním mluviti, poněvadž jsem stu-doval teorii chorálu jen potud, pokud jsem jí potřeboval k účelům praktickým, t. j. pro interpretaci a přednes chorálu. Nezúčastním se tedy diskuse p. univ. docentem navržené. Používám však této příležitosti, abych vyslovil svůj názor o přepisu chorálu do moderní notace s praktického hlediska choralisty. Nebude snad na újmu věci, budu-li při té příležitosti psáti transkripce, nikoli tr:anskribc.e. Slovutný pan univ. docent má jistě závažné důvody pro svůj způsob psaní. Doufám však, že mi nezazlí, přidržím-li se starého způsobu, totiž: psáti v odvozeninách od latinského scribere souhlásku 6 tam, kde ji má latina, totiž před samohláskami, na př.: transkribovati, a psáti souhlásku p tam, kde ji má latina, totiž před souhláskami, tedy transkripce. Transcription píše s p také Němec, Angličan, Francouz atd. Po mém soudu je tento způsob psaní v souhlase s pravidlem novodobé češtiny: Piš cizí slova foneticky? Ostatně i v úředním souboru pravidel českého pravopisu je tištěno (vydání z r. 1924) transkripce. Domnívám se tudíž, že smím i dále psáti transkripce. Nuže, k věci? Jako choralista, t. j, jako člověk, pro kterého má chorál toliko jeden exi- 98 | ||||
|