|
| ||||
| ||||
|
dole. Jahn musel platit za autoritu jako varhaník, nebof r. 1705 kolaudoval nové varhany v Ledcích u Plzně. Že byl skladatelem, dokazují zápisy jeho skladeb „figurálních” v xvaduvedených katalozích hudebnin, žel že skladby tam zaznamenané jsou dávno ztraceny.
b) Dalším skladatelem z plasského kláštera, a to pro naše pozorování ještě významnějším, byl P. Mořic Vogt. Narodil se 30. VII. 1669 v K~nigshofenu v severním Bavorsku. Stav se cisterciákem v Plasích, obdržel za novicmistra P. Pavla Cardeli.a. Tento P. Cardelius působil také jako kantor kněžského kůru do r. 1694. Z toho je patrno, že Cardelius byl hudebníkem. Dlabač (Kiinstlerlexikom I, 266) nám zanechal zprávu, že jistý Valentin Cardelius, nar. r. 1659 ve Fulneku na Moravě, byl jako premonstrát po několik roků ředitelem kůru na Strahově. Jelikož cisterciák P. Pavel Cardelius narodil se rovněž ve Fulneku (r. 1661), jedná se asi o členy téže rodiny, která byla dle toho hudební. Okolnost, že Vogt prodělal svůj noviciát pod hudebníkem, není zajisté pro jeho další činnost bez-významná. Dokončiv studia, měl r. 1698 v Marienthalu primici. Ačkoliv byl Bavorákem, aklim:atisoval se v Čechách úpině, nebof působil stále v Plasích nebo v místech, do jeho oblasti náležejících, zejména v Mariánské Týnici, kde žil od r. 1724 až do své smrti, která jej tam stihla dne 17. VIII. 1730. Dosud byl znám spíš jen jako historiograf a hudební theoretik,1 zde jej ale poznáme také jako básníka-filosofa a hudebního skladatele. Jest známo, že napsal obšírné dějiny kláštera plasského pod názvem „Tilia Plassensis in horfo nostro, sive Chronicum Plassense privatum”. Rukopis nalézá se dnes v knihovně cisterciáckého kláštera oseckého a byl částečně vydán _~ biskupem Dr. Ant. Podlahou. Pramene toho jest zde úpině využito, pokud v něm se dotýká hudby. Míst takových není mnoho, ba překvapuje, že hudebník u osob řeholních, jím uvedených, úpině pomlčel o tom, jak dalece byly hudebně činny. Zato zanechal nám některé zprávy o varhanách, tedy o předmětu, který tehdejší historiky zpravidla vúbec nezajímal. O vlastní činnosti hudební se zde bohužel nezmínil ani slovem; v tom směru dlužno sáhnouti k jinému jeho dílu. Jest to jeho ,Conclave thesauri magnae artis musicae" z r. 1719,' prvé theoretické dílo o hudbě u nás. Svým názvem při-pomíná sice na starší dílo ,Clavis ad thesaurum magnae artis musicae", vydané r. 1701 týnským varhaníkem Tomášem Baltazarem Janovkou, liší se ale od něho tím, že je skutečně systematickou naukou o hudbě, kdežto dílo Janovkovo je pouhým hudebním slovníkem. Spíš lze spatřovati vzor, který tanul Vogtovi na mys-li, ve spisu německého jesuity Athanasia Kirchera ,Musurgia universalis sive ars magn.a consoni et dissoni" z r. 1650, jenže Vogt zanechal všecky spekulace Kircherovy a přidržel se zkušenosti. Z předmluvy se dovídáme, že Vogf konal také cestu po Italii, kde vstoupil ve styk s nejslavnějšími tehdejšími hudebníky: Battistou Bassanim, Oftaviem Pitanim, Pollarolim a mnohými jinými. Při zmínce o italských skladatelích přidává jim lichotivá epitheta: musicus celeberrimus je mu Scarlatti (patrně Allessandro) a Angelus Minorita (t. j. asi P. Francesco Maria Angeli di Rivotorto v Assisi 1632 1697). Battista Bassani jest označen jako „musicus melotheticus svavissimus”, Vincenzo Albrici, jenž žil v Praze, jest nazván dokonce jako ,elapsi saeculi musicorum Alpha". Z Němců získal si obdivu u Vogta jediné Kašpar Fischer (kapelník v Ostrově-Schlackenwert- v Čechách) jako ,nostri aevi componista absolutissimus". Jsou to tedy veskrz skladatelé tehda nejmodernější, kdežto o skladatele klasické polyfonie se Vogt již nezajímal. Při výkladu o arii vytiskl 3 příklady, na kterých demonstruje, jak si má žák při skladbě počínati. Žel, že tyto arie jsou skoro jediné, co se ze skladeb Vogtových zachovalo. V kontextu cituje ze svých děl ,Conclavis amorum divinorum` , ,Tripartiti Hugenoti", ,Cantica canticorum" a mši „ad 3 choros”, to jest díla dnes právě tak ztracená, jako oněch 30 skladeb, uvedených v inventáři oseckém. Z toho je tedy jen patrno, jak pilným byl Vogt skladatelem. Že by1 a Ant. Podlaha: Posvátná místa, díl II., str. 288. e Dlabač: KúnsYlerlexikon, III, 303 zná jej ještě jako zeměpisce a kartografa. V Soupisu je re-produkce 2 jeho rytin, znázorňujících klášter plasský a hrad Rabštýn z jeho spisku ,Das jetzY lebende Kiinigreich Bňhmen z r. 1712. Nalézá se v knihovně kananie strahovské a v pražské universitní knihovně. 102 | ||||
|