|
| ||||
| ||||
|
také skladatelem neobyčejně dovedným, lze seznati z uvedených 3 arií v ,Conclave", které, třeba že jsou jen školské příklady, zajímají svojí kontrapunktickou prací, svéráznou, někdy až Tvrdou harmonií a účelným, do paus zpěvu vtěsnaným doprovodem. Cenným příspěvkem pro poznání Vogfových skladatelských sklonů tvoří rukopis knihovny na Sfrah,ově pod názvem „Vertumnus véritatis musice in XXXI fugis delusus.g
Již pouhý název nám prozrazuje, že jde o dílo, jaké mohl zploditi jen barok. Barok si totiž rád zašel pro svoje postavy do klasického bájesloví a Vertumnus jest takovou postavou; jest to starověký bůh úrody. Co by ale měl bůh úrody společného s marností? Zde je tedy narážka na Vertumnovu rozličnou tvář, která se mění dle ročního období, neb-of plody uzrávají na jihu na jaře, v létě i na podzim. Také tento symbolismus je barokový. Následkem toho značí název bud nestálost marnosti anebo marnost v nejrůznějších zjevech, totiž se zřetelem k veškerému bytí a dění. Skutečně pak probírá Vogt marnost na př. v 5 smyslech člověka, ve čtvero ročních počasích, ve snahách lidských, af jde ,o umění či libůstku atd. Sledujíce snahu Vogtovu, ve všem viděti marnost, dospíváme k přesvědčení, že Vogt byl pesimistou až do krajnosti, ba byl ještě víc než pesimistou; jeho pesimismus jest totiž inspirován pietismem, to jest směrem, který, ačkoliv vznikl na půdě evangelické, úzce souvisí s cítěním barokového člověka vůbec. Vždyf již text, z něhož Vogt vytvořil ve svém Conclave skvělou arii ,dorickou”, nás musel za-rážeti: jak jest možno, opěvovati slast železných pout a rozkoš krutých Trestů? Vždyf vše, co se staví v cestu řádnému vývinu našeho organismu, pocifujeme jako nepříjemnost, kdežto zde jest lidské cítění stavěno právě nahlavu. Kdež-to my dnes opěvujeme jaro jako začátek všeho života a těšíme se z probouzející se přírody, kochal se barokový člověk vůní hniloby postupujícího pod-zimu. Odumírání přírody pozoroval s rozkoší, nebof mu zobrazovala vlastní smrt, převádějící jej z tohoto života k životu věčnému. Tato přísná askese je podstatou filosofie Vogtovy. Jak si počínal při zhudebnění svých myšlenek, u-slyšíme později, zde nám stačilo, seznámiti se s jeho světovým názorem a do-piniti jím obraz barokové kultury v Plasích. Jahn a Vogt tvoří totiž styčné body mezi Plasy a Manětínem, druhým to střediskem barokové kultury na Kralovicku. Město Maněfín leží těsně u hranic bývalého panství plasského a nemohlo pro-to zůstati nedotčeno vlivem jeho kultury. Hlavním činitelem v Manětíně byla ve směru uměleckém jeho vrchnost, t. j, hrabata Lažanských, jimž foto panství od roku 1639 náleželo. R. 1657 zdědil panství m,anětínské hrabě Karel Maximilián Lažanský, jenž (t 1695) zanechal je svému synu Václavovi Josefovi (1673--1715).1Ó O čilém styku mezi domem Lažanských s klášterem plasským svědčí fakt, že si hrabě Karel Maxim'ilián vyžádal do svých služeb do Prahy P. Josefa Jahna, dlícího tehdá (již od 3. prosince 1694) na odpočinku v Mariánské Týnici. Af P. Jahn vykonával funkci domácího kaplana nebo vychovatele v hraběcím domě, jest lhostejno, jisto jest, že mladý Václav Josef již v domu svého otce poznal Tohoto, tehdá váženého skladatele, ovšem že styk netrval dlouho, nebof Jahn již 19. srpna 1695 svoje místo u Lažanských opustil, snad následkem úmrtí Karla M,aximiliána. Když potom hraběnka pro nově zakoupený zámek v Chříči hledala domácího kaplana, padla volba opět na jednoho člena plasského kláštera. Byl to P. Raymund Fidler, jenž předtím do r. 1701 působil v brněnském ženském klášteře jako učitel jeptišek ve hře varhanní. Jinak není o Fidlerovi jako hudebníku nic bližšího známo a i kdyby tomu tak bylo, nemohli bychom z toho dále nic vyvozovati, ježto r. 1705, kdy odešel z Chříče, bylo mladému hraběti již 32 roků a měl svoje samostatné sídlo v Manětíně. Důležitý pro naše pozorování jest zato fakt, že porozumění pro hudbu přinesla do rodiny Lažanských manželka Václava Josefa, hraběnka Marie Gabriela, rozená Černínová, která platila za vynikající zpěvačku. Snad byla její hudebnost 8 Nalézá se v knihovně strahovské pod značkou DA II 20- 9 Arne Novák: Praha barokní v ,Zlatorohu". io Ottův Slovník naučný pod heslem „Lažanský” a Pam. arch. VI, 1865, sír. 230. 103 | ||||
|