|
| ||||
| ||||
|
by matka před porodem byla odešla jinam, třeba ke svým rodičům, je skoro vy-loučena, vždyf prvých 6 porodů se stalo během 10 roků, tedy v poměrně krátkých intervalech. Klásti narození Josefa Antonína do pozdější doby je nemožné, poněvadž první zpráva o něm, datující z r. 1715, hlásí, že byl ustanoven instruktorem hraběcích dětí, jež zanechal tohoto roku zemřelý Václav Josef Lažanský. Jelikož úřad instruktora předpokládá, že instruktor musel býti osobou vzdělanou, lze za to míti, že Plánický studoval někde, asi u jesuitů, humaniora; katalogy jesuitských gymnasií jsou ztraceny, takže nelze onoho studia přímo dokázati; nepřímo jest ale dokázáno faktem, že Plánický mluvil dobře latinsky. Studium na jesuitských gymnasiích bývalo ale také spojeno s hudební výchovou, zejména tam, kde studenti již z domova si jakýsi hudební základ při-nesli s sebou. Kde jinde bychom směli takový hudební fond z domova předpokládati, ne-li u Plánického, jenž byl synem varhaníka a pocházel z rodiny ve-skrz hudební? Vedle toho octl se Plánický ve svém novém postavení v nejpříznivějším prostředí pro vývin svůj: byla zde hraběnka zpěvačka, byl zde P. Mořic Vogt, skladatel, dojížděli sem hudebníci z daleka široka. Ne dosti na tom; r. 1719 byl sem povolán za vychovatele skladatel P. Gunther Jakob z řádu slovanských benediktinů v Praze u sv. Mikuláše." 1 Jest zajisté významné, že hraběnka touto funkcí pověřila opět hudebníka, tehdá již velmi váženého, nedá se ale vysvětliti, proč bylo zapotřebí instruktorů dvou a vtírá se otázk.a, necítil-li se Planický tímto opatřením dotčen. Skoro by se zdálo, že ano, nebot r. 1720 opustil zámeckou službu, avšak i P. Jakob odešel již 30. října 1720. Skvělé vysvědčení, které Plánický od hraběnky dne 15. prosince 1720 při svém odchodu obdržel, samo zřejmě neprozrazuje nic o nějakém snad napjatém poměru mezi Plánickým a Jakobem, nýbrž naopak mluví o úpiné spokojenosti hraběnčině s Plánickým „jenž po 5 roků působil u dětí jako instruktor; při tom že se choval tak vzor-ně, že by jej hraběnka ráda i nadále ve svých službách ponechala, kdyby sám nebyl žádal o propuštění z místa, aby hledal své štěstí jinde. Proto jej všude co nejlépe odporučuje. Kam tedy šel Plánický „hledat svoje štěstí”?
Víme sice, že cestoval po Čechách, Moravě a Rakousích, nevíme ale, konal-li tyto cesty teprve nyní, za příčinou získání nového místa, či máme je klásti do doby dřívější, kde mohl doprovázeti svou velitelku, která často jezdívala do Vídně. Jisto jest, že r. 1722 se dostal do Freisingu v Horním Bavorsku, kde se ho ujal kanovník Filip František Lindmauer. Město Freising, ležící na řece Isaře mezi Řeznem a Mnichovem, bylo již v ran-ním středověku významným sídlem umění. Slávu svoji děkuje v tom směru římsko-katolické církvi, která všude, kde zakotvila, působila blahodárně na poli kulturním a uměleckém. Zřízení biskupství freisingského spadá již do r. 724. V letech 1161—1205 byl vybudován biskupský dóm, pětilodní basilika ve slohu románském, která ještě dnes činí velkolepý dojemi, i když přestavbou v XVII. stol. ztratila mnoho na svém původním charakteru. Jako jinde stal se i zde biskupský chrám nositelem středověké hudby, chorálu. Ve Freisingu přistoupil ale ještě jiný činitel pro pěstování chorálu, totiž řád benediktinský, který si vystavěl roku 725 na blízkém kopci opatství, zvané Weihenstephan. Avšak hudební historie — o jiných odvětvích umění nebudeme zde ani mluviti má ve Freisingu v dómě a opatství ne pouze svůj začátek, nýbrž je i v dalším svém průběhu s nimi úzce spiata.2 Začátkem XVIII. stol. stojí vpopředí hudebního života freisingského biskupská hudební kapela, instituce, s kterou se potkáváme u panovníků, šlechticů a jiných významných osob již od XVI, stol. Do této kapely hlásil se Plánic- et 2ivofopis P. Gunthera Jakoba vydal jsem v ,Mitteilungen d. Vereines fiir die Geschichte d. Deutsch•en in Bóhmen”, LIII, 1913, str. 278 a násl. 22 Vysvědčení jest uloženo v krajském archivu v Mnichově. Jakým právem byl zde Plánický na-zván patriciem města Plzně, nedalo se zjistiti, ježto tamní purkmistrovský úřad jeho jméno ne-mohl nalézti v rejstříku měšfanů plzeňských z let 1715-1740, ani v jiných městských knihách z konce XII. a počátku XVIII. století, pokud se nalézají v tamním archivu. 23 Hudební dějiny města sepsal r. 1926 Karl Gustav Fellerer: Beitríige zur Musikgeschichte Freisings. V této studii zmiňuje se též o Plánickém, nepodává o něm ale nic jiného, než jest zde uvedena. ježto použil týchž pramenů jako já již v r. 1913, totiž spisů krajského archivu v Mnichově. 106 | ||||
|