|
| ||||
| ||||
|
ký žádostí ze dne 20. srpna 1722, ucházeje se o místo tenoristy, kteréžto místo bylo úmrtím jistého Fischera uprázdněno. V žádosti se označil Plánický jako „tenorista & musicus instrumentalis".Žádosti jeho bylo vyhověno dekretem ze dne 26. září 1722 a byl mu přislíben roční plat 150 zl., ovšem s příkazem, že bude jeho povinností působiti nejen jako zpěvák, nýbrž také jako instrumentální hudebník a jako učitel v semináři. Podáním ze dne 30. června 1723 žádal o zvýšení platu, odůvodňuje svoji žádost tím, že k rozkazu biskup. poslouží i svými skladbami. Dle dekretu z 28. čce. 1723 bylo mu přiřknuto dalších 30 zl., ač bude-li pilen a vycvičí-li hochy, kteří jako vokalisti náleží ke kapele. Rok 1724 byl pro město Freising rokem jubilejním, oslavovalo se totiž 1000 výročí založení biskupství. V rámci oslav měla býti také provedena jakási opera, patrně divadelní hra alegorická se zpěvy, a skladbou této opery byl pověřen právě Plánický. Fakt ten jest zajisté pro našeho skladatele velmi významný, když on, cizinec, po službě sotva dvouleté byl biskupem vyhlédnut jako skladatel, ačkoliv kapela byla složena z mnohých hudebníků domácích, kteří zajisté se cítili býti k úkolu tomu povolanější. Že volba biskupova padla přes to na Plánického, svědčí o tom, jak si biskup Plánického jako skladatele byl oblíbil. Plánický využil této příležitosti a podal si dne 30. čna.1724 žádost, aby mu bylo přiřknuto nějaké deputátní ví-no, nebol vínem získal by si rozjařenějších myšlenek pro skladbu, kdežto pivo je na to příliš těžké; tím že by mu bylo umožněno, v započaté již skladbě zdárněji pokračovati. Dekretem z 1. čce. byla mu skutečně povolena 2 vědra rakouského vína. Že skladba, Plánickým dodaná, došla uspokojení biskupova, vysvítá z vyřízení další žádosti o zvýšení ročních požitků. Dne 2. pros. 1724 obdržel totiž pšenice 1 věrtel, žita 2 věrtele a vzhledem ke skladbě hudby k jubileu 3 vědra piva. Jak vidno, byl biskup našemu skladateli velmi nakloněn a proto neodepřel ani další jeho žádosti z 23. února 1726, ve které Plánický se dovolává své učitelské činnosti a prosí v zájmu zachování svého hlasu opět o nějaký lok vína („Trunkl Wein"); skutečně obdržel na to dekretem z 9. března 1726 dvě vědra.
Z dalších let není zápisů o Plánickém, až teprve dne 12. listopadu 1732 se mluví o něm již jako o zemřelém. Úmrtní matrika měst. fary obsahuje tento záznam: „t 17. Sept. 1732 Dominus Josephus Antonius Gregorius Planizki musicus aulicus; omnibus sacramentis provisus; sepultus in coemeterio B. Mariae V.” Zde tedy, a jedině zde se objevuje jméno „Gregorius”, které, jak již shora bylo řečeno, považujeme za přepsání místo ,Georgius”. Plánický se ale sám vždy podepisoval pouze jmény Josef Antonín, a také úřední spisy krajského archivu mnichovského znají pouze Josefa Antonína. Přízeň biskupova (byl jím nyní Jan Theodor, vévoda bavorský) doprovázela Plánického i za hrob, nebol byly jeho vdově přiřknuty služební požitky zemřelého, totiž 250 zl. v hotovosti, 2 vědra vína a 12 věder piva ročně až do doby, kdy se ona znovu provdá, což se stalo r. 1734. Tolik tedy o životě Plánického. Co se týče jeho hudební pozůstalosti, zajímala by nás zajisté v prvé řadě jeho jubilejní opera, avšak marná zůstala poptávka po ní u mnichovské knihovny a u správy známé sbírky Proskeho, ba nevyskvtuje se tam ani jediná jeho skladba. Avšak ani starý hudební inventář dómu freisingského nebyl nalezen, ani protokol o nějakém vydražení hudebnin po sekularisaci v r. 1803, z něhož jsme chtěli vyčísti alespoň názvy jeho skladeb. Že takové menší skladby existovaly, lze souditi ze žádosti z r. 1723, kde sliboval biskupovi posloužiti ,mit seinen wenigen Composition(en)" -- či je tím míněn onen u Lipavského (Baierisches Musik-Lexikon, str. 250) a u Dlabače (Kiinstlerlexikon, II, 470) citovaný tisk? Eitner (Quellenlexikon, VII, str. 468), pod helem Planicizky (sic!) tuto zprávu opakuje, aniž by věděl, kde se dílo nalézá. Poněvadž máme šfastnou náhodou dílo před sebou, můžeme podati podrobný popis tohoto unikátu. Titul jest zde faksimilován. Jest to jeden z prvých hudebních tisků Jana Jakuba Lottera v Augsburku. Eitner (1. C. VI, 225) praví, že Lotter začal hudebniny tisknouti teprve roku 1726; patrně pře-hlédl, že sám uvedl 2 starší díla, totiž r. 1720 ,Antiphonae- Guetwilligovy a roku 1721 ,Octava musica" Rathgeberovu. V Lotterově katalogu hudebnin, jenž je vytištěn na poslední stránce Rathgeberovy sbírky ,Sacra Anaphonesis" z roku 107 | ||||
|