|
| ||||
| ||||
|
Deklamace:
quem co - ro - nat rex coe-Io - rum není chybou, nýbrž jest to t. zv. proportio hemiolia, kterou se mění 2 fřídobé takty ve 3 dvoudobé. Všecky zde uvedené „zvláštnosti”, ale i jistá povrchnost ve vedení hlasů jsou zjevy, ve skladbách ze začátku XVIII. stol. zcela běžnými. Skutečné novum je spojení recitativu s arií. Recitativy se v kostelní hudbě té doby sice objevují, avšak pouze jako článek nějakého většího celku, tedy, -u kantát, at se skládají ze sborů a sól (na př. Šimona Brixyho ,Motetto per 11 Siantissimo: Sracrarium Divinitatis" Mělník rkp. D 159) anebo !jsou čistě sólové ;(Dukátova ,Cyfharta nova" z r. 1707, rkp. v Želivě).ss Recitativy Plánického jsou proti Dukátovým' daleko vyspělejší a vyznamenávají se jak svou vzornou deklamací, tak dramatičností. Starší dobu připomíná u nich jednak koloratura, kterou italská hudba tehdáž již odložila, a sfřízlivější harmonický podklad, zejména jim scházejí ony překvapující harmonické obraty Lottiovské, kterých užil Jan Dismas Zelenka ve své duchovní opeře „Sub olea pacis...” z r. 1723. Na otázku, které skladby sloužily Plánickému při komposici jeho ,Opelly" za vzor, je nesnadno odpověděti, ježto nemáme po ruce ptodobné práce provenience italské. Nápadné jest, že přibližně z téže doby známe troje sbírky arií od našich domácích autorů, což jest důkazem, že Plánický svojí „Opellou` chtěl vyhověti vkusu své doby. Jsou to tyto 3 sbírky: a) 12 arií pro 5 hlasů, jež vydal r. 1718 neznámý nám skladatel v Praze u Jiřího Labouna (nalézají se v hudební sbírce minoritů v Krumlově, titulní listy scházejí); b) 12 arií pro 5 hlasů, jež vydal, neznámo kdy a kde (patrně ale také u Labouna), malostranský skladatel Josef Brentner snad pod názvem ,Hymnodia divina (nalézají se v majetku kostela v Kvasicích na Moravě; titulní listy rovněž scházejí) ; c) 10 arií pro 5 hlasů, jež vydal r. 1723 Baltazar Willicus u Václava Tybelliho v Hradci Králové pod názvem ,Lieblicher Ehrenklang” (nalézá se v Lobkowiczké knihovně v Roudnici II. Lb 18). Všecka uvedená 3 ,díla mají s ,Opellou" společné, že obsahují řadu arií s různým, 2 -4 hlasým doprovodem, se stejnými, ale také ještě jinými kombinace-mi. Z Těchto děl vychází najevo, že bylo tehda módou, psáti celé serie arií, z nichž mnohé přibírají k sólovému hlasu sólový nástroj. ,Bassetfo" Plánického má sice označené „in concerto”, není ale nikde sólové; jinak violoncella u Willica ve 4. arii. Jako další příklady buďtež uvedeny 2 arie v B~hmově sbírce na Mělníce: jest to jednak Černohorského „Regina coeli” pro sólový koloraturní soprán s violoncellem (D 30), jednak Zelenkovo ,Record.are" pro sólový-alt se sólovou hobojí a sólovou violou (D 70). Také ve své současné opeře „Sub olea pacis” z r. 1723 vyzdobil Zelenka některou arii sólovým nástrojem. Pokud jde o arie tří uvedených sbírek, nutno konstatovati, že jejich stavbů je celkem tatáž, jako u arií Plánického, leda že v délce jsou někde rozdil-y. O kvalitě sólového hlasu poučí nás násle dující tabulka: 25 Podobnou sbírku arií s předcházejícími recitativy jako v Opelle nalezl jsem pouze jednu. Autorem jejím je jistý P. Gallus Zeller, benediktin ve Fiissenu v Bavorsku. Dílo se skládá také z 5 hlasů (Vox, 2 Vlni, Vla, Org.) a obsahuje ve 3 dílech 3 X 4 arie: de ss. apostolis et marfyribus, de oonfessoribus a de virginibus et viduis. Výtisk nalézá se na kůru kostela kananie premonstrátské v Zelivě, hohužel také bez titulního listu, takže nevíme, je-li starší či mladší než Opella. Eitner nezná ani skladatele ani díla. Znám toliko P. Ambrože Zellera, benediktina a chorregenta v Einsiedeln ve Švýcarsku, j 1759, jehož skladby ale nedošly obliby u vrstevníků (Mitteilungen u. Stud. z. Gesch. d. Bened. Ordens, sv. 36, (1915), str. 250). 111 | ||||
|