|
| ||||
| ||||
|
nediktini emauzští. V Témž duchu užil ho i jejich bývalý varhaník profesor Max Springer při úpravě přepisu pro průvod varhan ke Graduale parvum. Můžeme ho tedy užívati i my. Stojímet tím nejblíže našemu Graduale parvum, které jest nezbytnou pomůckou pro varhaníky, kteří nedovedou provázeti chorál z notace originální.
Znaménka solesmesská přirovnal bych k čárkám označujícím v liturgických knihách přízvuky slov. Mnohým zdá se foto opatření zbytečným. Jiní je považují docela za zahanbující, za ponižující. „Připomínati lidem, kteří studovali 12 let latinu a stále se jí obírají, na které slabice je hlavní přízvuk slova. To je přespřílišl” — Možná, ale jen v theoriil Kdo však je povinen zpívati lekce, orace, epištolu in tono antiquiori, žalmy atd., ten je povděčen za tato v oči bijící označení přízvuků, za tato bezpečná vodítka rytmicky správného přednesu. Tento význam mají i episemata solesmesská na místech, kde podle grafického tvaru neum není pochybnosti o jejich rytmisaci. Usnadňují úkol pěvci, upozorňují jej jasně viditelnými, snadno postřehnutelnými znaménky na these rytmu, rozčleňují mu skupiny, takže může pozornost, kterou by tímto vyčerpával, soustřediti na přednes. V částech pak sporných, neurčitých jsou tato znaménka spolehlivými luštiteli pochybností, nevtíravými ukazovateli cest. Proto jich nezavrhujme, nýbrž rozumně užívejme? Josef Klement: Liturgické neděle. ÍIstřední výbor O. J. C. rozhodl se pořádati liturgické neděle. Plní, tim jen odkaz svého bývalého předsedy Msgra V. Miillera, který na jubilejním sjezdu cyrilském r. 1929 upozorňoval a doporučoval ve své přednášce o chorálu, aby se nezapomínalo na účinnou propagaci myšlenky liturgické a cyrilské. Proto také ústřední výbor připojil od r. 1930 ve štít našeho časopisu, že je věnován nejen posvátnému zpěvu, ale i liturgií. Je to oprávněno, nebot zvelebením pasvátnéh-o zpěvu pozvédá se i liturgie a naopak opravdovým chápáním naší liturgie po pravdě i kráse roste i zájem a porozumění pro posvátnou hudbu v duchu církve. Liturgický týden, konaný v benediktinském opatství na Slova-nech, ukázal nám kořeny, moc i sílu katolické liturgie v duchovním životě jednotlivců, osady i celého národa a zdůraznil oprávněnost v dnešní době. Tím položen nejbezpečnější základ, aby se plodně rozvinula i myšlenka naše, cyril- ská. Dříve však, než dojde k velkému cyrilskému sjezdu pro celý stát, bude účelnější rozhoditi sítě praktické činnosti po všech krajích a co možná ve vech osadách zasíti seménko cyrilské myšlenky. Nechceme voliti několikadenní sjezdy (kdysi exercicie nazývané) nebo kursy; spokojíme se s jedinou nedělí, kterou chceme liturgicky, a proto také cyrilsky s věřícími prožíti a přesvědčiti je, že jen s církví přichází a přijde do našich srdcí, do našich příbytků a našich osad království Boží a jeho pokoj, které svět dáti nemůže. Rledéli budeme tedy slaviti ve farním chrámu před oltářem, a to podle obyčeje Církve večerem sobotním počínaje a odpolední nebo večerní bohoslužbou nedělní konče. Tato shromáždění musí býti opravdovým shromážděním obce věřících, kterým není bohoslužba parádou, přepychovou slavností, a proto ani pastvou očí; kteří však nejsou ani pouhými posluchači dráždivě vybrané hudby, líbivých zpěvů posvátných. Všichni musí býti proniknuti myšlenkou: „Před oltářem Boží ho Beránka, jemuž nebeské mocnosti s bázní a třesením pějí trojnásobně ,Svatý”: my, pozemštané, jsme učiněni divadlem andělů. Vždyt člověk-kněz svolává svými slovy Věčné Slovo na oltář. My, ubozí tvorové, před ním se shromažďujeme, jemu se koříme, jej zpěvem společným chválíme, a aby naše chvály byly co nejdokonalejší, zasvěcujeme jim umění nejkrásnější a zvláštním pěveckým sborem jako o závod s anděly oslavujeme Boha na oltáři skutečně a podstatně přítomného." 10 | ||||
|