|
| ||||
| ||||
|
79
vrehnost duchovní sama rázné se ujme záležitosti vlastním příkladem a vřelým odporučenfm, duchovenstvo ihned seznává, že jde o věc, která Církvi důležitou býti se vidí. Velíce by posloužilo, kdyby v každé diecési ustanovil se muž ltu(lby znalý, jemuž by biskup dal moc i právo, aby kůry kostelní navštěvoval a zprávy podával. Užitečná byla by také při generalních visitacích otázka: V jakém stavu se nalezá církevní zpěv a co se stalo vzhledem na opravu jeho? — Vrchním pastýřům záleží na důstojném zpěvu chrámovém, očekávejme tedy vydatné podpory. Neztrácejme však trpělívosti, nebude-li jednota ani tenkrát od vlády povolena. Jednou se toho předcc dočkáme. Prozatím zpěvy chrámové pihtě obnovujme, — práci na kůrech nám nikdo zabrániti nemůže. Každý farní chrám má míti školu pěveckou. Zřízení její jest velmi snadné, ač nikolicčk bez práce. Zpěvu se ve Školách všudy vyučuje. Z nejschopnějšfch žákův utvořte sbor kostelní. I'ři pravidelném cvičení za dobu krátkou dovedou zpívati chorál, nápotom mcšnf skladby dvouhlasué. V počátcích více se ne-žádá. Mezi tím bndtcž i mužské hlasy získány a cvičeny, aby se poznenáhla pokusy činiti mohly s lehkými skladbami čtverhlasuými. Pro nebe pracujeme, když vychováváme zpěváky, kteří nápodohují zpěvy lotrů andělských na luzích Betlehémských Boha chválících a kolem tffimn Hospodinova stojíce nepřestávajícím hlasem volajících : „Svatý, svatý, svatý Hospodin, Bůh náš zrístupů!” Když kučz po těžké [lenní práci pod večer se uchýlí k dítkám, aby s nimi zbožné prozpěvoval zpěvy, v kruhu nevinných neokřeji-li unavené salv? A jak ltrásně dá se tu rozmlouvati a poučovati! 0 kráse a vznešenosti katolické bohoslužby, o výtečnosti sv. obřadů, o smyslu a obsahu liturgických modliteb, které při mši sv. latinsky se prozpěvují a p. MáE tedy i kněz nehudebnfk množství látky, již účinkovati lze na ušlechtěni malé rodiny, která~mu věrnou zůstane, která bude výkvětem jeho osady. Vyučuje-li však zpěvu učitel aneb řiditel kůru, nebudiž z příčiny tuto uvedené od duchovního správce opomenuto navštěvování pěvecké školy. Vyvineť se tím v mladistvých srdcích páska něžného přátelství, upřímný poměr duchovního otce k duchovním synům, — poměr, který až do šedin potrvá, poměr, který se ani nad hrobem nezapomíná. Nelitujme práce! Jest-li že všudy chr,íuiy přiměřeně se opravují a ozdobují a nikomu není líto oběti i namahtínf, hle, tuto jest vnitřní vyozdobování chrámů Ducha svatého, když cudným zpěvem a čistými ústy nejkrásnějších přidává se ozdob katolickým svatyním. Nelitujme práce ! Kde však horlivý a nábožný řiditel kůru svědomitě o přiměřenou oslavu služeb Božích pečuje, osada nechE za čestnou povinnost si klade, aby za namáhání slušně se odměitoval. Jsem u konce s pojednáním o chorálu, jakož i o prostředcích, kterak jej spolu s ostatním zpěvem chrámovým obnoviti možno. Přesvědčil-li jsem koho? Nevím. To ale vím, že z hloubi duše vyšla slova, jež ruka slabá psala. Cestopisné upomínky hudební. Podává F. Lehner. Verba movent, exempla trahunt. Poznav falešný směr moderní hudby církevní, kterou jsem, jsa v ní vychován, za jedině oprávněnou považoval, a vkročiv ponejprv na, klassickou půda pravé hudby posvátné, vedlo se mi podobně, jako velikému krajanu J. hiihrichovi od té chvíle, co ponejprv spatřil oselo- a dřevorytiny Dňrer-ovy. Neznámý až dosud svět objevil se mi před očima. Touha dříve nepovědomá neodolatelně táhla mne do krajin, odkud šla pověst o pravé hudbě círizevnf, abych skromné pokusy vlastni činnosti porovnal s výsledky dlouho-leté přípravy v krajinách cizích. Jelikož lonského roku jednota Ceciliánská v Německu do Kolhta na Rýn k hudební slavnosti svolána byla, neodolal jsem vnitřní touze. Kromě hudby posvátné vábil mne Kolínský velechrám s proslulou gothickou architekturou, jíž jsem oddán tak, že nine přátelé gothickým nazývají. Usmyšleno, ujednáno! A ponPvadž jsem s předsedou jednoty cecilianské Drem Fr. Wittem, stran svato-Václavské slavnosti vyjednával, sdědil jsem písemně úmysl svůj, načež ujednalo se, že s p. I' rsterem dne S. srpna do Boppardu na Rýně se dostavíme. Cesta mne vedla přes Vídeii, kde jsem v ustrnutí na výstavě světové viděl paroxismus uskutečněný, že i nejideálnějšf Musy kolenou sklánějí před zlatým teletem hmoty. Také kostelní hudbu jsem ve Vídni slyšel, s bubny a ariemi. Vedrem a~ | ||||
|