| ||||
| ||||
Josef Hutter. Přepis nebo výklad chorálu?
Pan kanovník Karel Boček všiml si s nevšední vlídností mého článku o přepísu chorálu do nových notací a připojil k němu své dvě studie. Přísně vzato, ne-měl bych se vracet k věci, kdyžtě autor výslovně konstatoval: „Do toho nemíním mluviti, poněvadž jsem studoval teorii chorálu jen potud, pokud jsem jí potřebo-val k účelům praktickým. Nezúčastním se tedy diskuse ... navržené.” Nicmén nemohu souhlasiti ani v tom, co autor praví o své znalosti chorální teorie, nebaf z toho, co řekl, poznávám, že stojím před mistrným znalcem chorální teorie solesmesské, ani nesouhlasím v některých poznámkách, jež k mému článku připojuje. V jednom však jsme naprosto shodni; v tom totiž, že přepis chorálu z originální notace do jiného systému je nepokrytě zlo, kterému má býti bráněno. A z tohoto motivu vyšel právě můj návrh, jak transkribovati, nikoli forem transkribčního písma, o kterém jsem podotkl, že uvádím pouze jeho principy, nikoli graf, který jsem odkázal grafikům. A tu opět naprosto principielně: přepis do notace, kde tvar noty má racionální platnost rytmické jednotky (ev. jejích násobků a zlomků), dokonce do notace, která historickým původem i notační systematikou je notací instrumentální, je nejméně vhodný, aby i jen vypomohl, kde z některého nezbytí opouští se originální notace chorální. Nelze vskutku jinak, než v takovém případě pomýšlet na notaci toto genere vokální. Z příčin v mém článku uvedených nemohu souhlasit s rovnicí notačních grafů, jak ji p. kanovník uvádí: w,= a= • = .`. Podle zřetelů rytmických znamená to, že všecky tyto (vary jsou nadány vlastností téhož chronu protu a že do chorálu uvádí se tím isometrie, po níž v chorální notaci není stopy. Po stránce melodické nejsou si tyto tvary rovněž rovny. Majít v struktuře nápěvů své určité místo ne-jen vy" kové, t. j. v měně tónových výšek, nýbrž i melícké, t. j. ve sledu určitých výšek. Historicky i teoreticky na př. rhombické punctum není součástí pouze sestupných neum, nýbrž i vzestupných, a při přepisu musí to být restituováno také. Přepis totiž nesmí, má-li býti kvalifikován, obsahovat nic jiného, leč kvality chorální notace, a to z historicko teoretického stavu optimálního. Že neběží o věci nepodstatné, nýbrž o podstatné podmínky noetické, smím snad doložiti argumentem ad hominem (omlouvám se za něj a užívám jej pouze pro přesvědčivost). Pan kanovník, protože právě operuje notací o jednotce,, tedy instrumentální a mensurální, užívá pro notové skupiny dvou a fřítónové typicky nechorálních slov duola a triola. Termíny ty se mu vybavují přes to, že je omezuje výslovně na „ne-vlastní smysl slova”. V myšlení čistě chorálním a notací neovlivněném (nebo alespoň spoluneovlivněném) vvbavily by se zajisté tradiční termíny synchronické. neumae binariae, neumae ternariae a další, jež jsou bez výhrad koreláfní notaci chorální a notaci chorálně ustrojené. Přepis notace nesmí dále obsahovati ani přídavkú. Jinak přestává být vědec-kým přepisem a stává se současně výkladem zápísu. Proto jsem ve svém článku výslovně oddělil složku paleografickou od diplomatické, a tuto vyloučil. je prima vista patrné ze znamenitě názorných příkladů, které p. kanovník uvedl na str. 7, kterak interpretačně se liší ukázka z notace beuronské od solesmesské, a obě od čisté chorální. Takového přepisu si hudební historik dovoliti nemůže. Smí-li na př. restituovat slovný tvar pojmenování, třeba trigon 'na původní trigonon tyf^c~~oa(na místě P. Wagnera Neumenkunde, 2. vyd., str. 152) a na mís-tě latinisovaného trigon, onis, či trigonum, i), soudí-li, že tak lépe nahrazuje latinské pojmenování tríangulata (Anon.vatikánský, Cod. lat. Palat. 235, fol. 38v), aniž by tím jinak porušil systém — není mu to dovoleno tam, kde by notační systém rušil. A tak i ona znaménka církevních badatelů, která jsou opřena o pří-pisky v chorálních knihách, ovšem hojnější, než jen o uváděné t (= fenefe, teneatur), jsou interpretací zápisu, nikoli jeho součástí. Užije-li se jich, tedy to znamená: 1. že běží pouze o jednu z možných interpretací; 2. že se lokální, byt i rozšířené, způsoby přenášejí uniformně na oblasti jiné, kde ani nemusely být pro ně jazykové předpoklady pro někdejší výslovnost. Hudební historik nebude jich vnášet ani v uniformní ani v lokální funkci bezprostředně jako součást do zápisu, 32 | ||||
|