|
| ||||
| ||||
|
Benedictus ve /t faktu nebývá nikdy nikde krásné. Má odlesk valčíků a při-pomíná vulgární hvízdání ulic.
11. Kleine Fasfenmesse a (Certrudenmesse pro mužské hlasy od P. Emmanuela Buchera a Missa Brevis od P. Otto Rehma jsou 3 nejnepodařenější kousky, t. zv. moderních aspirantů-komponistů, hledících spíše na bachovsky aritmetickou harmoniku nežli na intonačně zpěvnou melodiku. Jsou to takové footballové pokusy kopnout goal církevní hudbě? Náhodou všichni 3 komponisté jsou páteři. Nechal jsem si jejich staveniště naposled a doporučuji jejich skladby těm, kdož se nebojí ohnivých písem apokalypsy a milují v hudbě rozsfřiklé výsměšné vření? Karel Boček: „Loučení, loučení..."* V úterý 3. dubna t. r. po slavné mši sv. v katedrále českobudějovické zasedl ředitel kůru p. Ludvík Schmidt naposledy ke hracímu stolu varhan, aby se rozloučil s nástrojem, v jehož službách ztrávil téměř 30 let svého života. Při-hlížel jsem s účastí, jak jeho dovedné prsty nořily se do útrob staré klávesnice, jak jeho obratné ruce vykouzlovaly z tvrdého nástroje to, co mu v okamžiku loučení vnukalo jeho srdce a jeho bohatá invence. Maně vybavil se mi dojemný obrázek z vypravování hostinské „Ve stínu lípy”, v němž loutkářův sirotek za-hrnuje něžnými projevy lásky vyzáblou, tahem zmořenou a stářím ochablou klisnu. „I byl to pohled zvláštních půvabů, kdy sivé děcko, vlezši do žlabu, objalo ručkou klisny hlavu sivou, a pohrávalo s chudou její hřívou, ji tisklo, hladilo a celovalo, svá tajemství s ní šeptem sdělovalo...” Pozoroval jsem, že i v panu Schmidfovi vzplanula v tom okamžiku všecka jeho láska k tomuto stářím sešlému nástroji. Zdálo se mi, že jej také hladí, laská a celuje a že mu splácí láskou celé duše své za to, že byl po tak dlouhou řadu let věrným tlumočníkem jeho uměleckých koncepcí a inspirací. A když mi zazněl v duši srdcervoucí výkřik: „Princezno, má zlatá princezno?”, který se vydral z prsou osiřelého děcka, když ztrácelo věrného druha svého života, zdálo se mi, že vychází i z úst zaníceného hráče, a rozechvělo se celé nitro mé ... Chceme nové, toužíme po něm, a přece tak těžko loučíme se se starým, na něž jsme si zvykli a jež nám prokazovalo dobré služby. A naše varhany byly takové. Sloužily spolehlivě, sloužily dlouho. Vždyť čítaly již několik desítek věků, když před 150 roky vítaly prvního českobudějovického biskupa Jana Prokopa Schaffgotsche. Znaly biskupa Růžičku, pamatují Lindauera, vítaly v roce 1851 radost-ně biskupa Jana Valeriána Jirsíka a posilovaly svým lahodným zvukem jeho dobré srdce, když umdlévalo unaveno bojem za víru, spravedlnost a právo. Znaly přesného a horlivého Sch~nborna, vítaly radostně biskupy Říhu a Hůlku a rozezvučely se po každé slavnostně, kdykoliv se objevila v katedrále imposanfní postava nynějšího našeho pana biskupa. Dohrály, dosloužily ... Z vděčnosti za jejich dlouholeté služby odhodlali jsme se dáti je včas omladiti, abychom sebe ušefřili trapného pohledu na stařeckou sešlost nástroje, který * Pod tímto titulem uveřejnily „Lidové Listy” v pátek 13. dubna t. r. v rubrice „Na okraj dne” článek z pera kanovníka Ms~ra Karla Bočka. Článek obsahuje tolik lásky ke královskému nástroji, že jej chceme otištěním v našem časopise uchovati ku povzbuzení nynějších í budoucích přátel a milovníků královny nástrojů. 35 | ||||
|