|
| ||||
| ||||
|
v Brescii, rodišti to svého otce Gregoria. (Příklad u Riemana na str. 325.) Zajímavější je Francesco Turini ve svých světských ,Madrigali a cinque cioě 3 voci e 2 violini" z r. 1629, z nich Riemann uvádí na str. 85 příklad. Pro užití sólových nástrojů ve skladbách florentinského stylu máme u nás jediný příklad ve skladbě VII2 arcibiskupského hudebního archivu v Kroměříži. Jest to „Alma Redemptoris solo tenore, solo violino et solo clarino. Aufhore del signore Zan Zigula.— Bohužel jsou hlasy sólových houslí a sólové trubky ztraceny.
Sólová místa těchto nástrojů tvořila úvod a vyplňovala četné pausy, jimiž jest sólový zpěv pětkrát na delší dobu přerušován. Zpěv jest zpravidla syllabický, na slova „mater” a ,stella” jsou malé koloratury. Stavba zdá se býti bez symetrie; přes to by se ale dala některá místa zredukovati na čtyřtakt, když považujeme někde dlouhé noty za vypsané rifardando. To platí zejména o velké triole J ve střední větě. Tato věta jest totiž v faktu 2,'4, kdežto krajní věty mají fakt 4/_4. Jinak nemají ale tyto krajní věty mezi sebou nic společného. Velmi archaicky působí náhlé spoje; na př. C-dur, B-dur; ba dominantní septima es se ještě objevu-je 4 takty před závěrečným C-dur akordem. Oproti tomu poukazují signatury, resp. jimi vyžadované akordy, na př. 4 _ ba i 5 na větší vyspělost, než ony první zpěvy školy florenfinské. Celkem lze říci, že tato snad ne právě lahodná, přes to ale velmi zajímavá skladba podstatně se liší již na první pohled od ostatních skladeb kroměřížské sbírky; je vidět, že je o nějakých 50 let starší. Je-li prací autora domácího či cizího, nevíme, ježto jméno je patrně zkomoleno. Řekli jsme, že generalbas není jediným kriteriem nové hudby florenfinské; byl praktickou pomůckou pro stručné vyjádření harmonického jádra skladby a proto býval dodatečně přidáván také starším skladbám polyfonním. Příklad nám poskytuje rkp. A V 45 děkanské knihovny v Rokycanech, neúpiný sice, avšak přes to poučný, ježto z něho se zachovaly právě Canfus a generalbas. Ze skladeb v něm obsažených; jsou známy ,Lamentafiones Hieremiae prophetae" od Karla Luyfona, jež vyšly r. 1604 v Praze tiskem. Jsou psány pro 6 vokálních hlasů; zde si ale někdo, bud pro snažší nacvičení anebo pro podporu sboru k nim přidělal očíslovaný bas. Jinak se věc má při ,Litamia concertata a 5 voc. Anf. Nic.",4 která byla původně pro 5 hlasů vokálních (Canto, Alto, 2 Tenori, Basso), jak z poznámek ve varhanním partu jde jasně najevo. Název ,concertata" svědčí ale již o užívání hlasů sólových, k jejichž doprovodu právě sloužil onen očíslovaný bas. Tento fofiž pokračuje v basové poloze i tam, kde názvy Canfo, Alto, nebo 2 Tenori ukazují, že se nad ním pohybovaly tyto hlasy sólově. Současný nástup celého sboru jest pak vyznačen značkou „T.” (Tutfi). Zde máme tedy již co dělat s generalbasem jakožto „basso continuo” na rozdíl od „basso seguente”, jenž v polyfonních skladbách zachycoval vždy jen hlas toho času nejhlubší, třeba tedy i tenor nebo alf. Zkoumáme-li generalbas s tohoto hlediska, poznáváme, že i další mše ,Missa super Canfate a 8 vocibus. Joani Kozelský je pracována s basso confinuo. Zde bylo na př. ,Christe" psáno pro 2 tenory, avšak generalbas jde tak hluboko, že jest naprosto nemyslitelno, aby se jím byl prostě zdvojoval 2. Tenor, tedy i tento 2. tenor se musel pohybovat nad oním basem varhan, takže tedy „koncertoval”, ačkoliv název mše nemluví o hlasech koncertují-cích. Skutečně se pak v dalším průběhu potkáváme s poznámkami, svědčícími 2 Vsdp. archiváři Msgre Dr. Ant. Brei tenb ache rovi vzdávám díkv za laskavé dovolení, že jsem si mohl poříditi partituru této a 9 dalších skladeb, o nichž ještě příležitostně hodlám pojednati. 3 Za probadání tohoto rukopisu opět děkuji vsdp. kanovníku Hynku Zahradníkovi, děkanovi v Rokycanech. Zde uvádím obsah rukopisu: Messa concertata 4 vocum sexti Loni del Francesco Caurafo (či Caerato?) a ještě jedna taková mše de primo tono od téhož. Lamenfafiones od Luythona a několik anonymních zpěvů; mše od Rybnického, litanie od skladatele „Nic ...”; opět 2 anonymní . skladby a mše od Kozelského. s Zkratka >,Nic." by sváděla k rozluštění »v ,Nicolaides". Jeden nositel tohoto jména byl kolem r. 1610 chorregentem u sv. Havla v Praze I.; jest znám svým stykem s universitním rektorem Martinem Bacháčkem (Z. Winter v Č. Č. M. 1895, str. 417). Jistý Václav Nioolaides Chejnovský by1 1608—1609 školním kolegou u sv. Barbory v Kutné Hoře, později se věnoval stavu duchovnímu (Nováček: Listář, str. 118, a Hejnic: Listář, str. 94). Jiný téhož jména, rodem z Českého Brodu, obdržel 20. ledna 1653 v Praze městské právo (Rkp. 559 fol. 313 praž. městsk. arch.). Nioolaides Jan byl r. 1600 kantorem v Hradci Králové (J. J. Solař: Dějep. Hradec Králové, str. 553). 5 Neznámý dosud skladatel, jehož totožnost se mi nepodařilo zjistiti. 50 | ||||
|