|
| ||||
| ||||
|
zřeimě sólisfickvm (koncertujícím) hlasům, na př. Laudamus zpíval jen Canto I. a II., Domine Fili přednášely oba alty s basem, kteréžto hlasové kombinace bylo ve mši užito víckrát; vedle toho vyskytují se poznámky „Basso solo”, „Tenore solo”, ,Canfo solo". Oproti tomu by poukazovala poznámka „á 4 vocibus superioribus” při začátku Gloria (na sleva „Ef in terra”) a po 5 faktech „a 4 vocibus inferioribus” na starší praksi dvojsborovou a také název „super Cantate” zavdává příčinu k předpokladu, že ve mši bylo použito motivu nějakého stejnojmenné-ho mofetta. Tento zvyk se ale udržel skorem po celé XVII. stol.
Všecky naduvedené poznámky o kvalitě hlasů jsou zapsány do generalbasového partu, takže tento nahradil vlastně také dnešní partituru. Proto bývá generálbasový part až do XVIII. stol. také nazýván partiturou; pro dirigenta postačil, když se později do něho zapisovaly i nástupy nástrojů. Zde o nástrojích ne-ní žádné zmínky, snad byla mše tedy jen vokální. Avšak instrumentální mše se k nám dostaly velmi záhy, jak je patrno z anonymní mše ve zbytcích rkp. AV 37 „Missa 5 vel 9 vocum in concerto cum instrumentis ad organum”. Mše jest za-psána jako poslední skladba v tomto rukopise; autoři skladeb předcházejících jsou vedle anonymů náš krajan Pavel Sponcopaeus Jistebnický, bavorský jesuita Kryštof Clavius a severoitalský minorita Giulio Belli. Skladby těchto skladatelů v uvedeném rukopise byly asi veskrz vokální, dvojsborové, víme ale, že Giulio Belli r. 1605 vydal „Compieta, Motefti a Letanie della Madonna a otto voci”, při nichž byl jir. ,Basso generale per 1'Organo".s Uvedená anonymní mše nebude o mnoho mladší; zápis její do zdejšího rukopisu svědčí o tom, jak brzo se k nám dostal nejen generalbas (očíslování jest zde v hlase 2. tenoru), ale i instrumentální doprovod. Nejstarším dokladem pro domácí tvorbu tohoto směru jest Magnificat od Jana Sixta z Lerchenfelsu, vytištěné v Praze r. 1626 v partituře.' Výtisk, z jehož sáhodlouhého názvu uvádím jen hlavní slova: „Triumphus et victoria... Joannis... comitis de Tilli”, obsahuje Te Deum, ono Magnificat, Da pacem, 3 sonetty italiani a ještě ,un altro sonetto". Na rozdíl od vokálních skladeb vyskytuje se v Magnificat stále střídání mezi „solus” a ,omnes", t. j. naše sólo a tutti. Pro provedení slouží poznámky: ,Cantus semper praecinit solus cum tribus violis etc." „Respondent aliae 4 voces cum fubis et organo.” Mnoho pokrokové-ho v tom ovšem není, neboť hlasy 3 doprovázejících viol vypadají zcela vokálně, pouze rozlišování sóla a tutti a předpis rozdílného doprovodu, zde žesťovými,, tam smyčcovými nástroji, jest výsledkem nových proudů v Tehdejší hudbě. Jednotlivé věty kantika jsou čistě homofonní, nota proti notě, jen závěry jsou poněkud bohatěji vypraveny nezbytnými kvartovými průtahy nebo průchodními notami. O jiné skladbě z této doby se zmínil vsdp. Dr. Romuald Perlík ve své studii „K dějinám hudby a zpěvu na Strahově” („Cyril" 1924, str. 57). Jest to čtyřhlasý hymnus ,Deus qui honorem", jenž se zpíval r. 1623 při slavnosti přeYlesení ostatků sv. Norberta. Skladba, jejíž prozkoumání mi jmenovaný pan archivář umožnil, je bez generalbasového doprovodu, tedy čistě vokální. Ctyřhlas jest zdánlivě homofonní, avšak označení „tenor sive melodia” prozrazuje, že se jedná o cantus firmus v tenoru, k němuž jsou přidány ostatní hlasy v jednoduchém stejném kontrapunktu. Z uvedeného jest patrno, že neznámý její skla-datel zůstal novými Tehdá proudy v hudbě ještě úpině nedotčen. Důležitým objevem jest Jakuba Kryštofa Rybnického ,Missa concertata a octo vocibus concincuela super Exaltabo Domine ", jež se nalézá rovněž v rukop. 8 Bollefino dell' Associazione dei musioologi Italiani. Catalogo delle opere musieali ... cittá di Ferrara str. 27 praví, že právě tento basso 6enerale ve ferrarském exempláři chybí. a O Sixtovi viz Dlabač III, 118—121, Eitnex VI, str. 144 a IX, str. 186, Dr. A. Podlaha v Series praeposiforum etc. (Edifiones archivii et bibl. s. f. metrop. capituli sv. X.), str. 154 pod č. 754 a Dr. J. Schlenz v Mitteilungen d. Ver. f. Gesch. d. Deutschen in Bóhmen roč. 48 (1910), sír. 384 a násl. V seznamech vokalistů rudolfinských z let 1584 1590 není Sixt uveden, toliko mezi dvorními kaplany jest zaznamenán Jan Sixt attista od 16. července 1599 do 1602 (Alb. Smiiers: Die kaiserliche Hofmusikkapelle von 1543—1619 ve Sfudien zur Musikwissenschaft, Beih•eft VI, str. 148, 150 a 155). Citovaný výtisk mně zapújčil vsdp. Dr. Romuald Perlík, univ. docent a archivář na Strahově, začež mu zde vzdávám své uctivé díky. Popis téhož výtisku v dvorní knihovně ve Vídni podal Dr. Robert Haas v ,Auftaktu", roč. 3. (1913), str. 106 a 107- 51 | ||||
|