|
| ||||
| ||||
|
Aby byla zachována jednotnost stylistiky chorální, je stylovost určena charakterem modálním, jehož centrální představě odpovídá zvolený tonus s piným obsahem výrazových prostředků tonálních i melodických, plánovitě daných ambitem solmisace a polohou intervalů. Gregorianika jako diatonika žádá tuto oprávněnost a potřebu podobných norem jednotně stylových, nebot v nich je estetické pojetí stylisováno faktorem citu. K tomuto faktoru citu přistupuje ještě otázka techniky jubilací v jednotlivém úseku melismat, která znamená v melodice chorální bud dovednost nebo kombinaci, proces to tvořený úpravou daného tónorodu na seskupování větší části písňové melodie. Nebot v této technice komposiční shledáváme prvky vypravující dejme tomu na určité dominantě, dramatické spády určitých emocí a emfásí, jubilaci reflexivní, zpracování monologické a dialogické a podobně, ražené právě vyzkoušenou solmisací tónorodového typu v jeho stylovosti a charakteristice. Tato stylovost a charakteristika potvrzuje také úkol zmíněné techniky, která není pouhou její formou, nýbrž projevu-je nejvzácnější duševní obsahy zpívaného bohoslužebného textu. Stylistika i technika ukazují nám prostě určitou methodu v interpretaci gregoriánské písně na základě obsahu liturgického slova, osvojujíce si vyzkoušené výrazové prostředky s ohledem na účinek, jehož chtějí dosáhnouti. Ovšem z tohoto čistě konstruktivního námětu opticky ladného vyplývala by jen stylistika vnějších hod-not, ač už je sama o sobě dostatečným typologickým schemafem pro zdůrazněnou již stylistiku vnitřní. Normativně určují tuto principy melogramatické neumafiky, jakožto principy vokální formace písňové. Ale mimo to je konstituována principielní platností vokální struktury významu působením složky textové, čili na základě nejhlubších pramenů nitra, jestliže obsah i výraz ladí harmonicky. Je pravda, máme případy v gregorianice, že operuje mnohdy docela spontánně ve svém tónovém prostoru opakováním vyzkoušených stylových prostředků, ale to jsou výjimky, které na definici samotné ničeho nemění. Při afakfické melodice chorální usuel francouzských benediktinů ze Solesmes chtěl Tomu na příklad odpomoci taktickými distinkcemi znaménkovými k získání jakéhosi rytmicl~ygrafického systému přehledu a průhlednosti a jsou významu naprosto sekundérního. Záležít ve stylistice pině na způsobu pojetí, determinovaném vnější pří-padnou formou, konkrétně pozorovatelnou na vzájemném postavení rozmanitých i stejných obsahů, na základě konstrukce neumových celků, tónových intensit, rytmického členění atd. Touto modelací získává gregoriánská motivace i její způsob projevovací pro badatelskou praxi velmi rozsáhlé důležitosti. K studiu vybraného problému chybí nám ještě jednotné definitivní názvosloví hudební stylistiky a speciálně gregoriánské, kterou distingvuji na základě vlastní neumové figurace, jež má jemné ciselace a předpokládá zvláštní výzkum a vědeckou diskusi.
Josef Klement: Lidová píseň duchovní a liturgie. Úpadek české zpěvnosti projevuje se smutnými zjevy. Národní píseň umlká na vesnicích, česká píseň umělá je popelkou v městech. Cizí, falešně sentimentální, protože bezcenná slovně i hudebně, „moderní” píseň jazzová a trampská roztahuje se tu širokými lokty na posměch krásné české řeči a jejím písňovým skvostům. Ale i duchovní píseň naše je na ústupu, protože jsme otupili svůj hudební i národní vkus. Do katolických chrámů naší vlasti se tlačí píseň cizí, původem i obsahem. Buďtež Tu uvedeny fři příklady za mnohé na výstrahu. „Pojď k Spasiteli, pojil ještě dnes” není naše ani nápěvem ani slovy. Zpěvník českobratrské církve evangelické z r. 1931 ji obsahuje pod číslem 282. Je to píseň anglická, Tedy kalvínská, s nápěvem téměř světským od G. F. Roota. Jiný příklad ukazuje píseň sice dobré melodie, kterou však nevhodná slova zničila. Vkusné modlitbě „Kriste, Ti žiju, Kriste, Ti zemru atd.” (německého nápěvu) podložili u nás lidový text „S Bohem, má radosti,” ale musili každou dobu roz- 54 | ||||
|