|
| ||||
| ||||
|
poltit; z 5 slabičných veršů vážného tempa stala se živější píseň, rázu téměř tanečníh.o. Když ji má matka po prvé v kostele uslyšela, vycítila v ní rytmus lidové písně z Lešetínského kováře „Ještě jen se mnou pojd, k lesu mne doprovod”. Zdravým, přirozeným hudebním vkuseml odsoudila tento poklesek na písni duchovní. Odešla z kostela. Třetí příklad chce připomenouti, jak dobrá slova zničena jsou nevhodnou melodií, chromaficky primitivní a zesvětštělou. Je to dnes oblíbená píseň: „K nebesům, tam zalef, písni”.
A všecky ty a podobné zpěvy se u nás zaváděly jako novinky, prý z nedostat-ku, zatím co vzorné a nové české písně duchovní zůstaly nepovšimnuty. Kdo zná překrásné písně, jež zhudebnil Vojtěch Říhovský, kdo ocení skvostné zpěvy k našim ochráncům od Jos. B. Foerstra, nedávno vydané? Nejen vkusem jsme poklesli, ale i národní hrdost jsme ztratili. V tom ohledu nejsme daleko od našich evangelíků, kteří mají ve svém nejnověji vydaném kancionálu převážnou věfšinu písní slovy i nápěvem cizích, takže jen asi 1, s se zdá původu domácího. My, katolíci, se můžeme chlubiti, že jsme svými starými písněmi uchovali národu všecky skvosty jeho duchovní písně. Až se bude jednou psáti bibliografie našich písní duchovních, ukáže se sláva písně katolické, která vy-růstala z prvokřestanského chorálu svatořehořského a rozvinujíc svou velkolepost i sborovým (polyfonickým) zpracováním, trvale pozvedla hudebnost našeho národa. Proto je s podivem, že tak chladně byl přijat vzorný „Český kancionál”, který by měl býti naší chloubou, nebof je v našich poměrech skutečnou klenotnicí české duchovní písně. Evangelický zpěvník nemůže se s ním měřiti an;i zdaleka. O co dbali vždy naši předkové, aby písně chval Božích zněly řečí jadrnou, nepokaženou, melodií posvátnou, kazů a vad oproštěnou, to vše nalézáme provedeno v Českém kancionálu. Naše katolická píseň od nejstarších dob má zvláštní přednost. Vyrůstala z liturgie, pod dojmem nejsvětější oběti a nikoliv z prchajícího osobního citu, nýbrž z ducha Boží služby. Proto pochopíme, proč naše nejstarší „Hospodine, pomiluj ny” je vlastně rozvedené mešní Kyrie. Zajisté jste četli pozoruhodný náhled vldp. faráře J. Mergla, amerického pracovníka cyrilského, který ukazuje, že píseň svatováclavská je parafrází mešní kolekty k sv. Václavu." A tak bychom na mnohých písních poznali, jak vyrostly z liturgie a jejích zpěvů. Nejvýznačnější příklad jsou naše roráty, které ve svých chorálech (antifonách) i písních (kantilenách) rozvádějí mešní formulář votivní mše advetní o P. Marii. Nesmíme však zapomenouti, že rorátní písně končily parafrází graduálu, a pro-to po nich následovalo „Patrem”, t. j. Credo a ostatní zpěvy mešní, kterých měli naši otcové bohaté zásoby. Že ovšem vedle mešních zpěvů českých, vznikaly písně jiné, zvláště mariánské, víme, nebof národ náš od nepaměti, před jinými národy matku Boží horlivě písněmi oslavoval. Smutné doby náboženského poblouzení byly i ústupem od písní liturgických, ale i písní k svatým a tak se objevovaly písně všeobecného rázu, o Bohu, jeho vlastnostech, ,o Kristu, důvěře v Boha atd. Nenamlouvejme sil Neblahý josefinismus porušil i původní liturgický ráz mnohých písní katolických a proto dodnes toneme v rozpacích a zmatcích, ne-chtíce se vrátiti v původní cesty, které vedly zpívající lid k Boží oběti. Na všecky ty pochybnosti odpověděl po prvé katolický biskup Ed. J. Brynych, svaté paměti, když před 40 lety ve své diecési zavedl výtečný zpěvník, katechismus i modlitby, nazvané symbolicky i průbojně „Oltář”. Velikou brázdu jím vyoral v osadách i v duších. Je smutno však na té jeho líše. Kniha „Oltář” už neřídí v královéhradecké diecési cesty věřících k oltáři a k Bohu; uvadne proto záhy, co s takovou námahou bylo vykonáno. Oltářem proniklo do lidu pravé, praktické, liturgické hnutí, volající, abychom všichni se myslí i srdcem sjednotili s Církví, konající svatou službu u našich oltářů. S „Oltářem” v rukou učily se dítky sledovati úkony a děje Nejsvětější oběti 1 Nebyla hudebně cvičená. 2 Viz „Cyril” roč. 1930. 55 | ||||
|