|
| ||||
| ||||
|
a rozuměti důležitým obřadům Církve. Naučily se též záhy prozpěvovati Boží chvály, nikoliv písní ledajakou, ale vzornou v hudbě i slovech, a při tom v pravém liturgickém duchu.
Nuže, PhDr. D. Orel, který spolupracoval ve své mladosti na zpěvníku ,Oltáře", sám odchovanec Brynychův, vtiskl stejného, brynychovského, liturgického ducha svému „Českému kancionálu”. Kéž by se ujalo toto sémě po celé vlasti, zvláště v diecési královéhradecké, která je pro tento nový kancionál skvěle při-pravena tradicí Oltáře. Až si prohlédnete Č. kancionál, najdete všecky odpovědi na své otázky o pra~ vém katolickém zpěvu mešním. Pokusím se naznačiti jeho zásady, jak je šířil prakticky biskup Srynych, a na nichž je postaven i Český kancionál. Dnes se všeobecně uznává, že věřící katolík, přítomný oběti mše svaté, musí se jí vskutku zúčastniti, nejen pozorně sleduje svaté děje, nejlépe podle misálu,l ale i duchovně spojuje své úmysly a modlitby s duchem obětního děje. Tu vystupuje člověk, moderní osvětou osamocený, ze svého soukromí a jako živý úd duchovního těla Kristova — Církve spoluoběfuje sebe s Kristem Bohu. Ti, kdož se modlívají ze svých modliteb, nečinívají to vždycky správně, nebot zhusta listu-jí ve svých knížkách a pro ukrácení chvíle čtou cokoliv, třeba se to ke mši svaté nehodí. Jinak ti, kteří u vědomí křestanské pospolitosti před oltářem spojují své neumělé hlasy k zpívání Božích chval. Je-li to zpěv liturgický, z bohatého pokladu chorálu svafořehořského, konají před oltářem pravou službu boží, úkon liturgický, žijí s Církví, a proto v Bohu. Aby se lid takto slavné liturgie čili zpívané mše svaté s užitkem zúčastnil, k tornu pílí „liturgické neděle”. Ale i tiché mše svaté lze se stejným ziskem se zúčastniti, zpíváme-li vroucně a pospolitě české duchovní písně, Církví schválené a liturgii přiměřené. Veškerá odp-ovědnosf je v rukou ředitele kůru, který je nejen umělecky, ale také liturgicky vzdělán. Ten jistě řidifi se bude několika jednoduchými zásada-mi, jimiž se má lidový zpěv duchovní co nejvíce přimykati k svatým dějům mešním a srdce celé zpívající obce obraceti k oltáři a s ním je spojovati. 1. Nejpřiměřenějšími zpěvy jsou písně f. zv. mešní, které mají své sloky označenu podle oddílu mše svaté. Jsou zvláštní pro jednotlivá období církevního roku, jsou i obecné, kdykoliv se hodící, zvláště v době po svatém Duchu. Jsou mezi nimi umělé, kde každá sloka má svou melodii. Taková patří mezi nejkrásnější, jako drahocenný odkaz našich předků. Ale i naši skladatelé novodobí složili množství půvabných „českých mší pro lid” (Nešvera, Sychra, Picka, posléze úchvatnou J. B. Foerster). Zel Bohu, písně ty nezpívá lid, ale pějí je chrámové sbory při zpívané mši svaté, na vzdor zákonům b posvátném zpěvu. Na bohatou mešní píseň zmohou se osady s dlouholetou pěveckou tradicí, v menších osadách spokojí se v písni jednodušší, která má pouze od pozdvihování jiný nápěv. 2. Mešní píseň zpíváme vždy celou po celou mši svatou. Je povinností i uměleckou, aby varhaník přizpůsobil svou předehru i mezihry nejen duchu a významu církevní doby, ale především zařídil je tak, aby ke každému ději v pravou chvíli a včas zazněla příslušná sloka mešní písně. Všimne si, že v adventu a postě odpadá verš ke Cloria, nezpívá sloku ke Credu, když je kněz neříká. V době kající omezí i sílu varhan, ztlumí ráz a zvuky závěrečné dohry. Truchlí-li Církev s trpícím Spasitelem v postě, volá-li kajícně po Spáse v adventě, nesmí plena varhan a světáckost varhanní hry rušiti svaté city. 3. Písně mešní se mnohým svým obsahem zdají jednotvárné, a proto s oblibou zpívají se při mši svaté písně, které se tak bohatě mění s církevním rokem. Kdo by se netěšil na písně vánoční, kdo by nečekal chvil, až po trpkých písních o umučení Páně rozezvučí se slavné Aleluja zpěvů velkonočních? I ty písně jsou opráv- 1 Máme překrásné vydání od M. Schallera v Dědictví svatojanském. 56 | ||||
|