|
| ||||
| ||||
|
něny k tiché mši svaté, nebol vyprávějí a rozjímají události a tajemství Páně, které právě církevní doba připomíná a oslavuje liturgicky.
Abychom však zachovali liturgický ráz lidového zpěvu, zpíváme tyto dobré písně (vánoční, postní, velkonoční) pouze do pozdvihování. Po proměňování obrátíme srdce svá k Tajemstvím Oltáře a oslavujeme Emanuela (Boha s námi pře-bývajícího) písní adorační (Č. K. jich má 9), nebo písní o Srdci Páně nebo P. Ježíši (13 čísel v Č. K.). Ještě by bylo případnější, aby se již při obětování ozvala příslušná sloka vhodné písně mešní, a právě tak aspoň jedna vhodná sloka po proměňování. 4. Obdobně si počínejmež o svátcích mariánských a svatých. Neumíme-li pro ně zvláštní mešní písně (ač jest jich už dostatek), zpíváme sváteční píseň jen v první polovici mše svaté; od pozdvihování bud sloky kterékoliv obecné písně mešní anebo eucharistické. 5. Brynychův Oltář zavedl však pro všechny pochvbné případy ještě vhodnější způsob dodržeti vztah k liturgii a připomínati tajemství dne. Chceme-li na př. oslaviti svátek mariánský, zahájíme zvláštním zpěvem mši svatou hned, když se kněz ubírá k oltáři. Na místo dlouhé předehry zanotuje lid jednu nebo více slok písně mariánské (kratší). Jakmile však kněz ukončil modlitby vstupní, přerušíme tento zpěv a připojíme se k dějům mešním vhodnou písní mešní. A když se mše svatá svatým přijímáním ukončuje, můžeme ji uzavříti písní; kterou jsme ji zahajovali; nemá-li již veršů, tedy jinou, obdobnou. 6. Biskup Brynych pamatoval však i na poměry nejnuznější, a proto nařídil; aby při tiché mši svaté, při níž zpívá lid (dokonce z nevědomosti píseň nevhodnou), třikráte varhany umlkly. To se lid sborově modlí Confřteor (Vyznávám Bohu...) při vstupních modlitbách, Suscipe sancta Trinitas (Přijmř svatá ZrojřceJ za obětování a Pane, nejsem hoden s veršíky k sv. přijímání duchovnímu. Č. kancionál na to pamatoval, aby o svátcích tyto liturgické modlitby lidu se mohly zpívati vzornou, starokřestanskou, chorální melodií. Ve všech případech musí se kněz přizpůsobiti svými úkony tak, abv zpěv lidu k částem mše svaté časově přiléhal a zvláště proměňování nerušil. Je to harmonie oltáře a lidu. 7. Přistupuje-li ke stolu Páně mnoho věřících, lze mešní píseň přerušiti a zpívati k hodům Lásky píseň o Nejsvětější Svátosti nebo k P. Ježíši. 8. Po tiché mši svaté farní uděluje se ještě svátostné Požehnání. Obřad ten není pouhým zvykem nebo vedlejší věcí, aby se při něm zpívalo nedbale. Mše svatá zavírá se podivuhodným evangeliem svatého Jana, které nás unáší do výšin největších tajemství naší svaté Víry, podivuhodně mší svatou zpřítom= něných. A hle, ono velebí ty, kteří Syna Božího, světem odmítaného, zapíraného přijímají, nebol „uvidí slávu Jeho, jakožto Jednorozeného od Otce, piného milosti a pravdy”. Nuže! Ze svatostánku, kde Velebnost svou skryl, zjevuje se Spasitel v Hostii všem, kteří slavili obět mše svaté na jeho památku. Proto nařizuje Církev zpívati hymnus „Zvěstuj Těla”, nebol vzpomíná poslední večeře, právě tak jako modlitba k požehnání. Je dovoleno pěti též jiné písně; Č. K. má 14 k požehnání, pěkně seřazených dle círk. roku; lze užíti i písní adoračních. Před požehnáním zpíváme 2 sloky písně, aby kněz za 2 sloky mohl Nejsvětější Svátost okouřiťi, po požehnání připojíme sloku závěrečnou. 8. Abychom zachovali v lidovém zpěvu mešním až do konce soustavu a rozumný pořádek, uzavíráme své bohoslužebné shromáždění společnou písní na rozchodnou, ihned po 3. sloce písně k požehnání. Jakmile zazní, povstávají věřící se svých míst, kněz vyčkává u stupňů oltáře, aby všichni kratičkou, ale výstižnou písní připomněli si tajemství dne a svátku. O nedělích a svátcích může se na rozchodnou zpívati krásná modlitba Anděl Páně s vroucnou melodií svých zdrávas; o velkonocích píseň: Vesel se, neb,.s Královno. Jindy zase na místo tichého klanění zpívají věřící na rozchodnou své Pochvá- lena a pozdravena budiž N. Svátost Oltářní. Kdož by se nepotěšil, neposílil zpěvy takto řízenými a pečlivě vybranými) 57 | ||||
|