|
| ||||
| ||||
|
hany, 1893. — Svatební sbor, SATB, 1906. — Píseň ke sňatku, 2 hlasy a varhany, 1922.
H. K pohřbu. Lux perpetua, SATB, 1900. — In paradisum, SATB, 1901, vyšlo v Č. Hudbě. — Nechf Tě do ráje, I.: SATB, 1900; II.: SATB, 1915; III.: SATB, 1920. — Do ráje nebes, SATB, 1923. -- Vysvobod mne, Hospodine, SATB a var-hany, 1920. — Nad mladým mužem, SAB a dechy, 1900. — Pohřební píseň, SAB a dechy, 1903. -- Pohřební písně č. 1—6, SAB a dechy, 1908. — Všeobecná pohřební píseň, SAB a dechy, 1909. — Deset pohřebních písní, SAB a dechy, 1912, vydány R. Nejedlým. — Pohřební písně č.9 a 11, SAB a dechy, 1918. — Pohřeb-ní píseň č. 13, SAB a dechy, 1923. Ch. Příležitostné. Sbor při svěcení školy, SATB, 1899, vyšel v Č. Hudbě. Na dopinění tohoto výpočtu duchovní hudby skladbami světskými uvádíme celkový počet jeho děl číslem 266. Náš skladatel J. B. Foerster vyjádřil se o nich: „Jsou velmi dobře psány.” Kajetán Tichý je na odpočinku, ale neodpočívá. Cvičí a řídí chrámový sbor klášterního kostela v Turnově, komponuje a rozepisuje pilně noty. Svěží energií, mistrnou rukou, nepřekonatelným humorem při cvičení ovládá svůj sbor, jenž pod jeho vedením opravdu radostně zpívá. Na oslavné schůzi, konané ve cvičebním sále, pronesl člen sboru, virtuos Karel Vlk, tuto výstižnou allokuci k jubilantovi: „Pětasedmdesát listů popsal již čas hustým, drobným písmem v knize života, jejíž první, titulní stránka nese jméno: Kajetán Zichý. Když se narodil, bohyně osudu usoudily mu býti učitelem, a nádavkem vložily do jeho rukou péro a svitek notového papíru. Již jako venkovský učitel, mající jistě více ideálů a snů ve svém mladém, vzníceném srdci, nežli peněz, přidružil se časem do stále více řidnoucích řad starých českých kantorů blahé paměti, jimž hudba byla snem i životem, a která i jeho celý život prozářila a posvětila. Jeho duše instinktivně poznala, že k vývinu celého člověka nestačí pouze škol-ní, všeobecné vzdělání, jehož byl oddaným šiřitelem, vzdělávající věfšinou jen praktické složky nově se tvořících intelektů u svěřených dětí, ale že je fřeba to-to vzdělání rozšířit, dopinit a prohřát kulturou ducha a srdce, — uměním, hudbou, — a jen tak že se vytvoří úpiný, dokonale harmonický typ člověka, který vyzbrojen do života věděním rozumu a hlubokým citem srdce, přepluje snáze všechna nebezpečí a úskalí života, jichž nikoho z nás osud neušefří. Tam, na místech jeho učitelského působení, v mlčících samotách luk, strání a lesů, zraje jeho duše a zaposlouchána do sebe, uvědomuje si tíži a nádheru svých královských darů, dobývá ze sebe celý svět utajené krásy, království harmonií a tónů, které s velikou pílí a láskou vypěstoval v desítky krásných květů, přerozmanitých hudebních skladeb různých forem a charakterů, jež pro-šedše přísnou dílnou a sebekritikou umělce, ozařují ted hasnoucí stopy jeho minulého života. Nemusím ani podotýkati, že to byla především církevní hudba, která jeho mysl dovedla tolik upoutati, pro niž dovedl tolik krásných věcí napsati, nebol tehdy ještě pojem učitele, varhaníka a ředitele kůru kryl se pod jednou a touž osobou, jak nejlépe vidno z dob dřívějších, kdy ponejvíce staří učitelé to byli, kteří hudbu tehdy komponovali a provozovali, a z jejichž středu nebo rodů tolik vynikajících našich hudebníků vzešlo. I vám, vážený a milý pane řediteli, jakožto snad již poslední větvi těchto nadšenců, prozářila a proteplila hudba celý váš plodný život, takže již jsa na za-slouženém odpočinku, ještě nyní nemůžete na svou starou lásku, — chrámovou hudbu, — zapomenout, a řídíte náš sbor, který v počtu nejhojnějším se dnes se-šel, aby vám vyjádřil svou vděčnost a příchylnost za vaši neochabující lásku a obětavost, kterou jste pro tuto ušlechtilou věc vykonal a ještě stále, dík vaší duševní a tělesné zdatnosti, s velkým zájmem vykonáváte. My všichni máme jen jedno přání, aby Ten, jemuž jste celou svou duší i celým svým dílem oddaně sloužil, vás ochraňoval a sílil, abyste nám i pro drahný dal-M léta zůstal zachován?” 59 | ||||
|