|
| ||||
| ||||
|
ry, kdysi velmi populární. Z církevních skladeb začněme nejdříve drobnými. Není jich zase mnoho. R. 1863 zpíván v Pelhřimově jeho Otče náš.' V té době snad složil své osmihlasé Ave Maria, snad pafří k pozdější mši. Dochované rukopisy jsou vesměs bez data. Patrně pro konservatoř je šestihlasý hymnus Veni Creafor. Opravdu jako novinka působ však druhá mše Blodkova, osmihlasá z roku 1865, provedená v chrámu sv. Jakuba na Starém městě.
Odkaz Blodkův pro církevní hudbu, třeba můžeme zjistit řadu skladeb, není zcela zachovaný. Většinou zachovaly se v hlasech nebo dopiněny varhanním par-tem, partitur je málo. Odkaz je tedy neúpiný, některé hlasy byly poztráceny a zůstala tak forsa. Tiskem vydal Jindřich Káan, žák Blodkův, u F. A. Urbánka pouze osmihlasé Ave Maria. Je to skladba a capella, známá, jednoduchá ve svém hornofonním založení, prostá ve výrazu adagia. Rukopisné uvádím pokud možno chronologicky. Předně Slavnostní mše, též Missa solemnis neb Festmesse (Blo&k ji nadepisuje německy), ke cti nejsvětější Trojice. Je pro soprán, tenor a bas s průvodem varhan. Není zachována ve stavu, aby bez doplňků, oprav a revise mohla být v celosti provozována. Vznikla roku 1853 v exilu haličském a 22. května f. r. provozována v Rawě Ruské. Blodek si všímal hudby, zvláště kostelní, ve svém okolí a touto mší chtěl ukázat, že i krátká tříhlasá mše může býti lahodným zhudebněním latinského textu. Při mši dokonce sám zpíval bas a doprovod varhanní si musil zahrát sám. Napsal o tom po návratu do Prahy později do Melišova Dalibora v článku Stav hudby v severovýchodní Haliči.3 Je to skladba mládí, ale má znak každé Blodkovy práce, melodickou zpěvnost a zaokrouhlenost formy. Drobné skladby, jako Otče náš (vlastně Vater unser, je to německý sbor) a Of fertoríum, jsou neúpiné. — V originální partituře dochoval se Vení creator. Skladba pro šestihlasý smíšený sbor a capella. Slavnostnost je jejím znakem. Blodek sám uvádí tento sbor mezi skladbami připravenými pro nakladatele Schotfa. Representativní Blodkovou skladbou je však jeho Osmifilasá mše. Je v D dur s průvodem varhan. Dochovaný part basový, mimo hlasy atd., ač nečíslovaný, může nasvědčovat, že myšlena byla též bez průvodu a varhany mají podporovat hlasy. Třebaže skladba také není, žel, zachována v dokonalém stavu pro provozování, přece chci v dalším alespoň povšechně ji charakterisovat. Zvláštní skladbou, řekl jsem, je Ádoramus a moll pro mužský sbor a capella, je nadepsán Madonna von Sixtin a podle této poznámky lze, ovšem ne průkazně, soudit, že byla myšlena nejspíše jako průvodní hudba k obrazu Raffaelovu. Malíř Brandejs dal vskutku doprovázet zmíněné již obrazy hudbou, orchestrální skladbu Blodkovu k celé serii obrazů nebylo možno provozovat pro nedostatek orchestru. Spokojil se tedy s daleko skromnějšími prostředky a je možno, že dokonce byl tento sbor v přísně církevním slohu zazpíván, v chrámě jej bylo možno ovšem tím spíš použít. Charakter Osmihlasé mše, která je chronologicky mezi Shakespearovskou suitou (1864) a operou V studni (1856-67), je také určen nastávající velikou událostí v životě skladatelově. Provedena byla 11. června 1865, 17. července do-sáhla jeho nastávající chot, Marie Daublebská ze Šterneku, pinoletosti a 15. listopadu kenal se Blodkův sňatek. Tím vysvětlíme si vzlet této mše, ne do sebe pohroužený, meditativní ráz skladby, ale v zahledění do mešních slov jas, snad světského původu, ale piný radostné zbožnosti. V struktuře je mše jako všechna tvorba Blodkova homofonní. Formově je tu patrna úměrnost, v rozvíjení melodických linií vede si Blodek přísněji než ve svých orchestrálních skladbách, ač myšlenky jsou blíže symfonickému založení než strohasti tehdy přísně církevní hudby. Tato barvitá představivost skladatelova vyvolává zhusta dojem koncepce pro orchestr. Pokud bylo v Blodkovi vrozené divadelní nadání, propuká i ono, ač při takovém konstatování nedejme se mýlit úsudky ex post a deime projevu Blodkovu na poli církevní hudby, co jest jeho: uznání talentu ukázněného, přísně autokrifického, nezapomeňme, že Blodek církevních a jiných skla~ Slavoj 1863, str. 165. Dalibor 1848 č. 4. a 5. 80 | ||||
|