|
| ||||
| ||||
|
správně: převedl si všechny hodnoty not na jednu délku a nahradil lichý fakt sudým. Tak na př. zpívá:
==—y—~= --•—R_r— Místo ---~—{{=a •—•- -R=. Kde je bohatá rytmika našich krásných písní ze XVII. stol. se svými hemiolami? Jediná píseň, která se z této doby zachovala, „Chtíc, aby spal”, zpívá se tak protáhlým tempem, že rytmická její pestrost se úpině stírá. Varhaník nemá ne-tečnost lidu podporovat, nýbrž pracovat k tomu, aby se zpívalo správně, jak melodicky, tak rytmicky. Nyní ještě slovo o mezihrác. Volí se k nim slabší rejstříky, stačí třeba od-razit jen principál. I v tom směru se chybuje. Síla písně a mezihry mají býfi v jistém poměru, nikoliv ale v příkrém kontrastu, tedy asi mf - p, nikoliv ale f - pp. Dobré v tom směru byly staré varhany, kde 2. manuál se svými kopulami 8' a 4' tvořil pro mezihru nejvhodnější barvu. K mezihrám použijme rejstříků různé barvy, na př.: salicional flétna dutá nebo gamba -+- kryt; anebo rejstříků různé výše: gamba 8' --- flétna 4' nebo kryt 8' rt- fugara 4'. Naši varhaníci nejsou, co se týká výběru barev, příliš vynalézaví, spokojují se určitým složením, kterého užívají stále. A přec lze ze 4 sólových 8' rejstříků vytvořiti šestero dvojic a čtvero trojic. Ježto lze každého ze 4 rejstříků užíti také samotného, máme 15 různých barev. Následující schema jest sestaveno tak, že bud jeden rejstřík přibíráme, nebo odrážíme: a a d a b a b d b b d b c b c d c a b c d c d a b c d a c a c d Z Toho jsou nepotřebné ony kombinace, kde slabší rejstřík bude silnějším podobného charakteru úpině zakryt, na př.: salicional gambou. Pěkných barev docilujeme také kombinací 3 rejstříků různé velikosti. Všeobecného pravidla nelze ale pro různost disposic stanovit. Doporučuje se hráti každou mezihru jinou kombinací, zato není vhodné měniti barvu průběhem jednotlivé mezihry. Jest to experiment, který se do kostela nehodí. Tím odpornější jest stálé užívání crescenda. Jsou varhaníci, kteří nohu od crescenda nezvednou, neustále jím otáčejíce. Zapomínají, že neměnitelný tón varhan je právě něco posvátného, snad i symbolického, a že zesilování a zeslabování tónu má zcela určitý význam estetický. Bez ohledu na takový význam jezdí se prostě po crescendu zcela bezmyšlenkovitě nahoru a dolů. Také nelze schvalovati oblíbených sól, hraných nějakým charakteristickým rejstříkem, na př. gambou nebo koncertní flétnou či pod. Sólo hrává se obyčejně pravou rukou, levá ruka obstarává na slabším manuálu akordický doprovod, jehož fundamentální hlas se zesiluje pedálem. Co je na tom závadného? Mnoho, podle toho, s kterého stanoviska to chceme posuzovat. Se stanoviska liturgického se dnes jakékoliv sólo, af zpěvní, af instrumentální, zavrhuje. Stanovisko estetické zkoumá stavbu takového sóla a do-spívá k závěru, že bud je to pravá melodie, zpěvná a článkovaná, pak se do kostela nehodí, anebo postrádá těchto náležitostí, pak se prohřešuje proti hudebnosti vůbec. Mnoho zavinila moderna, která z varhan chtěla udělati surrogáf orchestru; nač tam máme houslovku, violoncello, flétnu vídeňskou atd.? Zapomínalo se, že varhany mají býti organismem polyfonních koordinovaných hlasů. Avšak i kdybychom od požadavku polyfonní hry upustili, musela by taková sólová hra býfi vlastně triem, nanejvýš kvartetem, v němž se střední hlas nebo 2 hlasy přidělují levé ruce, bas se hraje obligátním pedálem. Dovede dnes ně~ 85 | ||||
|