|
| ||||
| ||||
|
Účasfníci sjezdu ve Zlíně,
děti velkou část Moravy, tak i dopoledne v památníku Tomáše Bati byl neúnavný katecheta P. Jurák. Veškerému pak duchovenstvu zlínské-mu nutno vysloviti díky za ochotné podporování našeho schůzování. Po svačině, kterou poskytla všem zlínská C. J. setrváno v přátelském rozhovoru a ukončeno v Orlovně, kdež na rozlouče- Dvořákovo oratorium „Svatá Ludmila” na scéně Národního divadla v Praze. Vrcholným bodem duchovní tvorby Dvořákovy jest oratorium ,Svatá Ludmila", kde došel spinění jeho sen o vvfvoření díla, prodchnutého duchem ryze českým nejen ve smyslu národním, ale — a to hlavně — i ve smyslu náboženském. Po usilovném, ale marném hledání vhodného libreta, opěvujícího hrdinnou postavu svatého knížete Václava, rozhodl se mistr pro libreto z pera Jaroslava Vrehlického, které vypráví o pokřestění knížete Bořivoje a Ludmily a následujícím k vítězství křesfanství v české zemi. Jest zajímavo, že skladba této tendence byla komponována p r o A n g 1 i i, a jaksi z vděčnosti za nadšené pocty, jimiž byl mistr zahrnut při svém slavném zájezdu do Londýna a Birmin~ hamu v r. 1883. Oratorium Svatá Ludmila jest dílem ducha hluboce věřícího, nebot jen takový dovedl vžíti se do ovzduší, líčícího tak významný historický děj. Se stanoviska náboženského jest Svatá Ludmila pravou křesEanskou legendou, znázorňující život světice v jeho významu meditativním a exhorfativním jako cestu k Bohu. Tento všeobecný význam legendy splývá u Dvořáka dokonale s vy-mamem děje pro náš národ, který osvědčil se směrodatným pro všechen jeho kulturně-ná- nou zazpívali zlínští 3 pěkné a veselé sborky. Neradi jsme se rozcházeli, ale pozdní doba nutila k odjezdu. Seznali jsme se, povzbudili k další práci ku povznesení chrámového zpěvu a již nasedáno do autobusů a za mávání šátků vzdalovali jsme se městu, jež nás tak vlídně přijalo. Z koncertního života rodní vzestup. Svou hudbou znázornil skladatel daleko lépe než básník v textu, souvislost le-,iendy s půdou českou, vdechnuv jí český ráz. Způsob, jímž to realisoval, pafří k nejskvělejším uměleckým činům v dějinách novodobého oratoria, nebot Dvořák neučinil tu nic menšího, než že formu klasického oratoria, jehož představiteli jsou Bach a H indl, napinil duchem českým a že ji v tomto duchu obnovil a přehodnotil. Jeho umělecký důmysl a rozmysl jest zjevný již v markantním způsobu, jímž rozlišil ve svém díle živel pohanský, jak jeví se ve větší části prvého dílu oratoria, od živlu křestanského, jenž svou ideovou krásou a ethickou velebností září v díle fřefím. Mezi oběma krajními díly vhodně prostředkuje část střední, kde oba tyto živly stý-kají se na poli romantiky. Tato plastická základ-na oratoria jest dopiněna a zkrášlena bohatými drobnokresbami v detailech. Pohlédněme, jak charakteristicky kreslí skladatel jednotlivé o-soby děje. V gloriole něžné a sladké čistoty stkví se kněžna Ludmila obětující celou svoji bytost službě poznaných pravd víry. Energický-mi a pádnými rytmy vystupuje nadšený věro-zvěst Ivan, jenž pevně zakotven v Bohu, shovívavě a s porozuměním shlíží na dychfění lidské-ho života. A Tóny čarovně prosvětlenými jest 93 | ||||
|