|
| ||||
| ||||
|
tu vylíčeno, jak Bořivoj láskou pozemskou do-chází poznání pravého Boha;i na družku Ludmilinu Svatavu padá jasný paprsek hlubokého, základního poznání pojetí celé legendy. Tato sjednocenost mohla se Dvořákovi podařiti jen tím, že látku procítil a umělecky vytvářel, jak mu kázalo jeho srdce věřícího Čecha. Myšlenka scénické realisace oratoria Svatá Ludmila, byla po prvé uskutečněna v Praze r. 1901, kdy provedena v Národním divadle pod titulem „duchovní opera” za řízení Karla Kovařoviče. 0-prava díla ukázala všechny nesnáze problému, získati oratorium Dvořákovo reprodukci jevištní. Jest známo, že tehdejší provedení, ač bylo po stránce hudební přímo vynikající, nepřeklenulo způsobem umělecky uspokojujícím rozporů mezi skladbou výhradně symfonickou a skladbou sledující účel působivosti divadelní a dramatické; vidělo ve Svaté Ludmile příliš o-peru, než aby nerušilo majestát jejího legendárního základního tónu. V tom směru pokročila značně další inscenace oratoria, uskutečněná na prahu oslav svatováclavského milenia v září 1929 na jevišti Měst. divadla vinohradského. Scénická realisace režiséra Markova z bratislavského Národního divadla byla velmi případnou v scénickém i mimickém znázornění děje i jeho prostředí způsobem prostým, nevtíravým, bez drobností, a okázalostí, odvracejících pozornost od psychického obsahu skladby. Pohyb sólistů i sborových komparsů omezen na markantní vy-zdvižení hlavních rysů a obratů děje, byl analogicky rytmován a odpovídal přesně spádu, povaze a vzruchu hudby. Inspirátor a vůdce uceleného a uhlazeného provedení hudebního, dr. Dobroslav Orel, profesor hudební vědy na universitě bratislavské, rozvinul s jemným smyslem slohovým všechny krásy partitury Dvořákovy, zdůraznil dramatické prvky díla, aniž by v nejmenším porušil jeho oratorní vznešenost. Infensifa účinu byla podporována znamenitými výkony sólistů (Vlasta Poselfová — Ludmila, St. Štěpánová — Svatava, Fr. Furch — Bořivoj, dr. Kolář —Ivan) i sboru složeného z Akademického pěveckého sdružení v Bratislavě a pěveckých sborů Orlice a Vlastimil z Prostějova. V této výpravě a v tomto obsazení zahájila Svatá Ludmila všeslovanský festival pěvecký v Poznani za režie prof. Anny Dočkalové a součinností orchestru divadla Theáfru Velkého. Slav-ně a velebně zaznělo české slovo tam, kde císař Vilém, kdysi zpupně prohlásil, že „tam, z bašty Germánské, bude slyšeno jen slovo německé”. Třetí pokus o nové řešení tohoto stále vábícího námětu poznali jsme na scéně státní opery (Národního divadla) v Praze, kdy u příležitosti letošních oslav Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka byla Svatá Ludmila nově nastudována a vypravena. Tenfokráfe,i když bylo vynaloženo mnoho dobré vůle a důmyslu a připojena hojnost všelikých průvodů, tanců a pohanských obětních obřadností, zůstal tento problém opět nedořešeným, otázkou s mnohých hledisk spor-no. Režie Ferd. Puimana a výprava Vlast. Hoffmana, přes všechno poctivé úsilí zúčastněných umělců nedostoupila té výše formy řešení, ani' Toho podmaňujícího kouzla, kferé monumentalita díla vyžaduje, ba předpokládá. S piným u-znáním možno vzpomenouti pěveckých výkonů sólistů (Ludmila Ady Nordenové, Svatava Mar-ty Krásové, Bořivoj Vlad. Tomše a Ivan Viléma Zítka), kteří znamenitě své nesnadné úkoly
pochopili a úspěšně zvládli. Totéž nelze říci o partiích sborových, které zněly mdle, znaveně, i o provedení orchestrálním. Četné škrty nebyly dosti šetrné, party místy docela přeházené, tak-že sólisté zpívali party sboru; původní zvukově bohatá a mistrně složitá partitura zněla pod šéfem opery Ostrčilem po dvě celá jednání jakoby okleštěná nebo nedostatečně instrumentálně ob-sazená. Oratorium Svatá Ludmila udržovalo piný zájem obecenstva, které všechna její před-stavení v letošním cyklu Dvořákově četně navštívilo. — R. Š. Historická hudba v Praze. Nemáme dosud u nás korporací, které by, jak je tomu v cizině, pěstovaly soustavně starou hudbu, af praktickým provozováním, či vydáváním historických děl nebo alespoň činností soupisovou. Díla starší doby dřímají nepovšimnuta v archivech a jen sporadicky, zcela nahodile, že dojde tu a tam ke skutečnému provedení. Tak se stalo letos v červnu, kdy za účelem povznesení návštěvy cizinců pořádali povolaní činitelé slavnost „Pražského jara”. Bylo zcela na místě, abychom i na poli hudebním ukázali cizincům, že náš, hudebně tak vyspělý národ opírá se o staré tradice. Za tím účelem provedl dne 10. června PhDr. Karel Pelikán, ředitel kůru u sv. Jakuba v Praze I., pětihlasou mši ,Dolorosi inarfyr" Krištofa Haranta z Polžic ze začátku XVII. stol. Byl to právě náš „Cyril”, jenž ve své edici vydal tuto mši ve zpracování prof. Dra Nejedlého jako vynikající dílo klasické vokální polyfonie. V nejnovější době hlásí se ke slovu názor, že i taková díla, která byla považována za čistě vokální, nebyla nikdy pouze sborově provozována, nýbrž že se podle prostředků, jež byly při ruce, přidával instrumentální doprovod, jednak k zesílení nebo podpoře hlasů vokálních, jednak k docílení nových barev. Podrobně o věci pojednal Arnold Schering ve svém sensančním spise ,Auffúhrungspraxis alfer Musik". Podle těchto vývod& zazněla také mše při zmíněném provedení. Při-brané nástroje, fagot, viola, pozoun a hoboj, zvukově se celkem kryjí se starým dulcianem, sambou, pozounem a šalmají XVII. věku. Zdvojování vokálních hlasů, jimi provedené, uplatnilo se jen na těch místech, kde skladba se stává již sama sebou rušnější. Různý charakter barvy těchto nástrojů velice k tomu přispěl, aby hlasy od sebe se lišily, a aniž by zas na druhé straně bvl býval na úkor celistvosti vokálního tělesa, jelikož barvy_ přes svoji různost tvořily veskrz velice ladný souzvuk. k. — Letos bylo také vzpomínáno smrti Albrechta z Valdšfejna, zavražděného před 300 lety. Výstavní výbor snesl všechny dosažitelné památky na tohoto velkého voievůdce a učinil je přístupny výstavou ve Valdštejnském paláci. Dne 18. června pořádal v za-hradní 1o66ii koncert, při němž soubor posluchačů Státní konservafoře hudby za řízení prof. Ant. Modra provedl 9 skladeb ze XVII. století. Mvšlenka, provésti staré skladby v historickém ovzduší, byla zajisté dobrá a také provedení skladeb (namnoze starými nástroji) nutno označiti jako velmi zdařilé, avšak výběr skladeb pro-zrazoval zřeimě rozpakv pořadatelů. Skladby Frant. Tundera, Arcan~ela Corelliho, J. B. Lullyho a Karla Holana Rovenského vzniklv v době, kdy Valdštejn by1 již mrtev a církevní skladby (Harantovy, Michnovy a Holanovy) se vzhledem k svému určení do rámce zahradního koncer- 94 | ||||
|