|
| ||||
| ||||
|
tu naprosto nehodily. Jelikož Orlando Gibbons jako skladatel anglický asi sotva se objevoval na programech českých šlechtických kapel do-by bělohorské, zbývá vlastně jen Girolamo Fr-~soobaldi jako jediný vhodně volený skladat+-l. Z Toho je patrno, že vybraní skladatelé byli době Valdštejnově vlastně časově, místně i myšlenkově dosti vzdáleni. Kdyby se bylo pořadatelstvo včas obrátilo na nějakého hudebního historika, mohl mu snadno poraditi. Známe na př. inventář Rožmberské kapely z r. 1610 (uveřejněný archivářem Františkem Marešem v „Č. Č. M.” 1894, str. 226 a násl.), jehož skladby se sice z Třeboně dávno ztratily, ale pomocí Eifnerova Quellenlexikonu by se odjinud daly opatřiti. Leccos by se bylo dalo poříditi z Vratislavě, kde dle Bohnovy ,Bibliographie der Musik. Druckwerke bis 1700, welche in— . Breslau aufbewahrt werden" se na př. nalézají tance Týnského varhaníka Valeria Offona z r. 1611, zpěvy císařského hudebníka Mikuláše Zangia a j. Snad i Eifnerova ,Biblio'raphie der Musiksammelwerke des XVI. und XVII. Jahrh." mohla upozorniti na vhodnější, tehdá časové dílo, než byla protestantská kantáta lubeckého varhaníka Tundera, anebo baletní hudba Giov. Batf. Lullyho z konce XVII. stol. Ovšem že by výběr vhodných skladeb, jejich sparfování a úprava byly vyžadovaly delší přípravy. — Na třetím místě dlužno zaznamenati provedení mešní hudby z 1. pol. XIX. stol. při příležitosti sňatku dvou členů z rodiny Schwarzenbergské a Fiirsfenberaské. Svědčí o zvláštním porozumění nevěsty, že pamětliva jsouc tradic svého rodu volila mši, složenou někdejším domácím kapelníkem Janem Václavem Kalivodou. Tento r. 1800 v Praze na-rozený skladatel řídil hudbu slavné kapely fiirsfenbergské v Donaueschinden v době od 1823 do 1853. Snad se v německém ovzduší své ná-
„Jana Táborského próza o misfru Janovi z Husince” jest název studie profesora doktora Dobroslava Orla. V úvodu jedná stručně o osobnosti Jana Táborského, pak nás seznamuje s jeho činností jako písaře kancionálů, jako vydavatele zpěvníků a konečně jako skladatele písní. Pokud jde o kancionály, vyšlé z jeho písařské dílny, je podán popis 10 dosud zachovaných rukopisů. Mezi nimi se nachází též lafinský graduál svatovítský z r. 1551—1552 a Liber invifaforius z r. 1552, zhotovený rovněž pro kapitulu u sv. Víta, což jest důkazem, že Táborský byl mírným kališníkem. Vítaným příspěvkem jest též výčet kancionálů, které vyšly z druhé, o něco mladší dílny písařské Jana Kantora, při čemž se zjišfuje, že malostranský Sraduál se zachoval celý: jeden díl se nalézá v universitní knihovně pražské, druh6 v museu města Prahy. Porovnáním různých tisků vznikl soupis písní, které jsou označeny jako práce Táborského. Většinou jde sice pouze o autorství textu, ve třech připadech také o autorství melodie. V další kapitole seznamuje nás spisovatel s prózou Husovou. Próza vznikla ze starší, mylně Husovi připsané písně, jejíž jednotlivá slova (v po-čtu 33) tvoří v próze počátek jednotlivých slok. Takto získaný básnický produkt byl zhudebněn rodnosti odcizil, jak by tomu nasvědčovala kom- posice vzletného jinak a v německých kruzích zdomácnělého sboru ,Das deutsche Lied", jádro skladeb Kalivodových, ale přec jen poukazuje k Praze, což bylo lze slyšeti z jeho mše, která pracím Horákovým je dosti příbuzná, fřeba že je Horák lyričtější. Provedení obstaral vzorně ředitel kůru Jos. Tadra v malostranském kostele sv. Mikuláše, kde se 30. června svatba konala. -- E. T. IZarel Moor: Oratorium Svafý Václav. Svatováclavská tvorba hudební jest podstatně obohacena oratoriem Karla Moora Svatý Václav pro sbor, sóla, orchestr a varhany, které provedeno bylo po prvé na koncertě Svatováclavské Ligy dne 28. září f, r, ve Smetanově síni. Trojdílná textová předloha, dílo známého basisty Lva Uhlíře, jest prodchnuta horoucí láskou k vlasti a neochvějnou vírou v nadpozemskou moc a sílu svatého patrona české země. Skladatelovi dalo podnět k rozvinutí velkých tvůrčích schopností jeho umělecké individuality v projevu invenčně bohatém, komposičně obratném, ryze hudebním, rozvíjejícím se v pevných, závěrem až imposantních liniích. K velkému zevnímu úspěchu díla přispěl v prvé řadě dirigent Karel Šejna, který v nesnadném úkolu, stmeliti všechny složky ne-sourodého ensemblu v plastický, výrazný celek, dosáhl pozoruhodného výsledku. Jeho výrazné schopnosti vůdčí přivedly k náležitému uplatnění znamenitý sbor Nymburského „Hlaholu”, (o jehož vysoký stupeň umělecké zdatnosti zásluhu má dirigentka A. Preclíková-Polmanová), i symfonický orchestr čsl. železničářů. O palmu večera dělili se dále pí Ludmila Hynková v sopránové úloze Vlasti, p. I.ev Uhlíř v basové roli svatého Václava a prof. Wiedermann v partu varhanovém; všem projevovalo čefné obecenstvo okázale své sympatie. — R. S. Literatu ra jako próza ( pro sequenfia), t. j. bylo vytvořeno 16 melodií, každá společně pro sudou a lichou slohu; zpívá se tedy sloha 1. a 2. podle melodie 1., sloha 3. a 4. podle melodie 2. atd. Dr. Orel dokázal, že nápěv sekvence a její český překlad je prací Táborského. Důkaz fvoří 1. záznatn v malostranském graduálu, 2. že latinská próza pochází z let před 1530, česká objevuje se až r. 1573, f. j. 3 roky po smrti Táborského. Je-li starší latinská verse prózv též od Táborského, není jisto, ale nesporně českého původu, 3. že hudební stavba sekvence poukazuje na pozdější vývoj; skutečně se nevyskytuje nápěv, jehož je použito k próze, v žádném rukopisu. 4. Nápěv obsahuje reminiscence na známou velikonoční sekvenci Vicfimae paschali a na domácí písně Jesus Christus, nostra salus a Králi slavný, Kriste dobrý. K těmto poznatkům se dopracuje autor jednak přísně. vědeckou metodou, jednak na základě obrovské znalosti pramenů, kferéžfo složky jsme obdivovali již v podobné jeho práci, studii o písní ,Vsfalf jest této chvíle" (Kirchenmusik, Jahrb. XXXIII., 1910, str. 59—94). Zde i tam vede nás autor po nejstarších hudebních památkách českých, stopuje činnost skladatelskou a objevuje vztahy mezi zpěvem katolic-kým a kališnickým. —E. T. 95 | ||||
|