|
| ||||
| ||||
|
ší obsazení, 2 soprány a bas s doprovodem varhan. Proč ta jednoduchost?Domníval se snad Rigafi, že pro obsazení mnohohlasé skladby s doprovodem nástrojů by se nenašlo v Čechách dostatek sil? Takový předpoklad mohl býti v r. 1647 snad ještě opodstatněný, avšak poměry se čím dál tím víc lepšily.
Jednak víme o Michnově officiu z r. 1648, jež se doprovázelo ,instrumentis concertantibus", jednak máme zaručenou zprávu, že v hradčanské Loretě se provozovaly již od r. 1652 o mariánských svátcích mše figurální. Bohužel, ne-víme, jaké to skladby byly, tím méně pak, jak vypadaly, nebot loretánská hudební sbírka, dnes uložená na zámku lobkowiczkém v Roudnici, pochází (dle rkp. katalogu, pořízeného Drem Vlastimilem Blažkem) teprve z 2. polovice XVIII. sfo1.3 Nejbohafší sbírka na hudebniny z polovice XVII. stol. (ovšem také i starší) nalézá se v městské knihovně ve Vratislavi. Pro naše účele obsahuje ale zatím jen skladbu jednu, zato však velmi zajímavou: „Magnificat I. toni 16 voc.” od Adama Michny.1 Skladba překvapuje hned na první pohled svým silným obsazením; jest fofiž psána pro 6 hlasů sólových, 3 hlasy sborové, dvoje housle, altovou violu a 4 pozouny; violone, organo a tiorba (asi později ně-kým připsaná) nejsou do uvedeného počtu hlasů zahrnuty. Dále shledáváme, že skladba, sledujíc jednotlivé verše kantika, se rozpadává na několik samostatných anebo alespoň do sebe zauzlených vět, od sebe charakteristicky rozdílných. Jsou zde: 2 instrumentální věty („symfonie"), sborové věty, sóly proložené, duetto pro alf a tenor a hned s počátku malé canfo sólo. Celý instrumentální apparát účinkuje jen v tutti-místech, sólová místa jsou doprovázena bud jen houslemi, nebo jen pozouny, při duetfu doprovázejí jen varhany. Themata, přednášená sólisty, probírají se imitatorně ve všech vokálních hlasech, ale také ještě samostatně v houslích, samozřejmě pak, že i duetto vykazuje náběhy k imitacím. Velmi výstižně zhudebnil zde skladatel jednotlivé verše kantika bud způsobem prostě naivním anebo slavnostním, až pompésním, ba i exsfaticky vzrušeným. Škoda, že toto Magnificat není datováno. Bohn je klade do polovice XVII. st., patrně jen dle obsazení, nebol neznal ani díla z partitury, ani nemohl znáti skladatele Michnu, tím méně jiných jeho děl, vždyl první, kdo je registroval, byl teprve Msgre Dr. Breifenbacher ve svém katalogu „Hudební archiv koleg. kostela sv. Moříce v Kroměříži” z r. 1928. Tam se totiž uvádí hlavní dílo Michnovo, předtím hudebně-historické literatuře úpině neznámé: ,Sacra et litaniae a 5, 6, 7 et 8 vocum cum insfrumentis", vytištěné v Praze r. 1654.' Jest zde zhudebněno 5 mší, rekviem, 2 litanie a Te Deum. Základní typus obsazení jest asi ten, že čtyřhlasý sbor má za doprovod dvoje housle a varhany. K tomu pak přistupuje sbor zvaný ,capella", t. j. naše tutti. Capella bývá sesílena (v unisonu s jednotlivými hlasy) violami nebo trombony, někde se mluví prostě o „instrumentech”, dirigent mohl tedy voliti i jiné vhodné nástroje. Někde se resfringuje hlavní sbor („in concerto," f. j. sólový) pouze na 3 hlasy, ba i na jednoho sólistu, někde se rozšiřuje až na reální šesti-hlas. Doprovod se mění tím, že jsou předepsány bud jen vysoké smyčcové nástroje (dvoje housle a altová viola), nebo zas jen 3 hlubší (altová, tenorová a basová viola). Těmito kombinacemi dokázal Michna, že obsazení a tím i zabarvení každé z těchto 9 skladeb je jiné, avšak i každé provedení jedné a téže sklad-by může býti různé. Tak na př. dá se mše č. 3 provésti 5, 7 nebo 10 hlasy (varhany v to nepočítaje). Obsazení je v těchto fřech případech následující: 2 Max Dvořák, Maria Loretfa am Hradschin in Prag — Haase 1883 — str. 41. Tamféž na str. 47 a násl. velmi zajímavé zprávy o hudebnících Iorefánských. s Panu Dru Karlu Jeřábkovi, zámeckému archiváři v Roudnici, děkuji tímto za umožnění pro-hlídky tohoto velmi zajímavého katalogu, jehož opis jsem si pořídil letos o prázdninách, když jsem v zámecké knihovně pokračoval ve studiu děl domácích skladatelů. 4 Emil Bohn „Die musikalischen Handschriffen des XVI. u. XVII. Jahrh. in der Stadtbibliothek zu Breslau”, str. 164, 227 a 354. Partituru jsem si sestavil již v r. 1923 ve Vratislavi. Při své návštěvě Kroměříže, jsem ale opomenul zjistiti, není-li ono Magnificat vyňato z Michnova op. 3. L. c., str. 27, pod č. 157—167. Moje partitura jest neúpiná, nebol byla sestavena z exempláře Hudebního archivu Zemského musea v Brně, čítajícího toliko 7 hlasů. Za laskavé zapůjčení vyslovuji zde p. Dru Janu Rackovi své zdvořilé díky a vděčně konstatuji, že mi blahovolně prodloužil původně stanovenou výpůjční lhůtu na takovou dobu, že jsem tuto práci mohl vykonati celou. 104 | ||||
|