|
| ||||
| ||||
|
z něhož jsme si mohli poříditi partitury, sestává toliko ze 7, místo z 10 hlasů. Spartování díla na základě jediného úpiného výtisku v Kroměříži by bylo pro nutnost dlouhého pobytu a spojený tím náklad nemožné, vždyt náš přepis, většinou ve formě ztažené, čítá 458 straní Proto odpovídáme jen potud, pokud nám neúpiná partitura dovolí:
ad a) Sfřídání sborového živlu samostatnými, t. j. pro sebe uzavřenými „čísly” Michna nezná, což ostatně patrno již z toho, co shora řečeno o rozčlenění jednotlivých liturgických statí. Avšak i tam, kde sbor jest prolomen nějakým sólovým hlasem, nevystupuje v popředí žádná symetrie v sólovém hlase, nýbrž jeho struktura je dána liturgickým, tedy nerýmovaným teksfem a skladatel se ani ne-snaží tento nerýmovaný tekst symetricky upravit. Proto zdá se, že italská arie byla Michnovi věcí neznámou, anebo pakli ji znal, stavěl se k ní odmítavě, jako každý skladatel, jehož doménou byla polyfonie. ad b) Nedostatek vysokých hlasů použitého exempláře znemožňuje zjištění pravděpodobné totožnosti druhých houslí se sborovým sopránem; pravíme „pravděpodobné”, poněvadž orchestrální doprovod jest pětihlasý a viola altová, fenorová a basová kryjí se celkem s příslušnými hlasy sborovými. Pak by tedy alespoň hlas prvých houslí byl něčím novým. Jak tedy vypadá? Na první pohled nemá v sobě ještě nic insfrumenfálniho, nýbrž přimyká se rytmicky většinou hlasům vokálním, leda že se zcela výjimečně zmůže na škálovité postupy v šestnáctinách; ba nemá ani vždy oné melodické linie, kterou jsme dnes u vrchního hlasu zvyklí. Jest prostě jako ,quinta vox" přidělán a jen jeho často nemelodické skoky (ve zmenšených kvintách, zvětšených kvarfách a pod.), podmíněné snahou k docílení piného pětihlasu bez paralel, prozrazují jeho instrumentální charakter. Velmi švižně jsou psány prvé housle ve větách instrumentálních, polyfonních. Zde tvoří i druhé housle hlas, s nimi koordinovaný a oba hlasy se vel-mi často prostupují a křižují. ad c) Partitura, ačkoliv defektní, umožnila sice učiniti si obraz o skladatelské technice Michnově, učiniti si ale představu, jak ta která skladba na posluchače působí, říci si přec jen neodvažujeme. Co bez ohledu na nějaký subjektivní výklad možno tvrditi, je, že všechny skladby mají vpravdě církevní sloh. Snad by bylo možno ještě říci, že proti přísné mši č. 1 mile kontrastuje mše č. 2, jsouc parafrásí na radostnou vánoční píseň, avšak onen pramen, píseň „Již slunce z hvězdy vyšlo”, jest dostatečnou zárukou, že i tato mše zachovává tón důstojný pro posvátný úkon. Leč takové všeobecné poznatky nejsou ještě s to, zodpověděti otázku pod c) a bude tedy nutno sáhnouti k takové mešní skladbě Michnově, která jest zachována v úpiném hlasovém materiálu. Jest to ,Missa s. Venceslai" pro šestihlasý sbor se sóly, 2 housle, 4 violy, 2 trubky a varhany.' Rozdělení mše svatováclavské shoduje se celkem s rozdělením mešních skladeb z r. 1654. Má tedy Kyrie a Christe po jedné větě, druhé Kyrie jest opakováním prvého. V ,4%_~ Gloria jest novou větou teprve a -> Quoniam, na které je přivěšeno důmyslně propracované Amen v témže 3'.> taktu. Počátek kreda 3' ústí při Et in unum Dominum do věty 4 ,. Samostatně začíná 3i~ Crucifixus; při Et resurrexit není ale změny v taktu, nýbrž jen v obsazení. Takt 4 1 nastupuje teprve zas při Et iterum, Amen se opakuje z Goria. Před Sanctus je položena osmitaktová sonáta, thematicky s následujícím zpěvem souvislá. Pleni a Osanna jsou věty pro sebe, poslednější jest vlastně totožné s Christe, změny jsou podmíněny deklamací. Samostatné Benedictus překvapuje svojí stručností: čítá jen 5 taktů a hned následuje „Osanna uf supra”. Agnus jest vytvořeno jednou větou, Dona pak jest opakováním Kyrie. Vedle opakování celých vět dlužno zaznamenati ještě přenos delších skupin 7 Dr. A. Breitenbacher, 1. c., sfr. 69, pod č. 409. Msgre Dr. Breitenbacher právem uvádí na str. 47. dílo Michnovo v souvislost s Kroměříži, ježto dedikace svědčí tamějšímu vrchnímu regentovi Reiterovi z Hornbergu, o kterém sice dokázal, že byl nadšencem pro hudbu Macákovu, neobjevil ale vztah mezi ním a Michnou. Mohu jen přispěti zprávou o hudebnosti rodiny Reiferú. Mezi želivskými studenty v 2. pol. XVII. stol. se objevuje foliž jistý Ignác Reiter, jenž byl basistou a chorre;entem (Hud. Revue X., 191617, str. 72, kde jméno bylo chybně vytištěno jako ,Petier"). 108 | ||||
|