|
| ||||
| ||||
|
na pozdější místa: Qui tollis v Gloria je totožné s Qui sedes tamtéž a s Qui tollis v Agnus, Credo (Patrem) a Pleni mají až do 9. taktu společný začátek.
Ve mši převládá živel sborový, sóla se omezují vždy jen na málo taktů. Skupinou sólistů se zahajují polyfonní části mše: Kyrie, Christe, Amen, Osanna a Do-na. Qui propter je malým duetem dvou koloraturních sopránů, Crucifixus duettem pro alt a tenor. Malé sólové větičky, do sborových částí mše vložené, nechávají svoje motivy vždy hned opakovati houslemi nebo trubkami, bomofonní je pouze čtyřtaktové altové sólo Domine Deus a jemu podobné Deum de Deo. Sbory jsou z věčší části polyfonní; obdivuhodné je v tom směru Kyrie a Christe svojí monothematičností; Qui tollis vypadá jako těsna vyspělé fugy s tonální odpovědí. Střídání homo- a polyfonie neděje se bezmyšlenkovitě, o čemž nás poučí ně-kolik příkladů. Et incarnatus jest podle starého zvyku komponováno homafonně, avšak slova ,et homo" jsou zhudebněna neobyčejně tklivým, něžným motivkem, jenž právě polyfonním zpracováním přichází k piné platnosti. Následující Crucifixus jest opět homofonní, ovšem zas zcela jinak, než předešlé Et incarnatus: zde tvoří totiž paralelní tercie sólového altu a tenoru s houslovým doprovodem a fundamentálním basem čistý pětihlas. Pro smělé harmonické sledy troj-zvuků c A resp. es C našli bychom vzor v Schiitzovč Velikonočním dialogu (Maria-Rabboni g E). Také v Michnově mši č. 1 zjistili jsme podobný spoj c A, ba i opáčně A c. -- Jakýsi náběh k polychórnímu zpracování vykazuje místo Et unam sanctam, kde smyčcové nástroje, trubky a vokální hlasy jako 3 samostatná tělesa se navzájem prolamují a imitují. Při tom jest síla a nezměnitelnost církve dobře charakterisována půlovými notami „g” obou tenorů po 6 faktů. Tónomalby je také užito při slovu descendit: imitatorní roulády 2 sólových sopránů jako kdyby znázorňovaly lehké mávání křídel nějaké bytosti s nebes se k zemi snášející. Po celou mši doprovázejí varhany bud jako basso continuo, nebo jako basso seguente. Pravidlem je, že smyčcové nástroje jdou unisono s korrespondujícími hlasy vokálními, leda že housle (které mohly býti ostatně nahraženy starými kornety) jdou se soprány někde ve vyšší oktávě, někde křížem. Jsou místa, kde do-provázejí pouze housle (na př. při Et in terra pax, při Crucifixus) nebo zas jen 4 violy (altová, 2 tenorové a basová), na př. při Domine Deus rex, při Et incarnatus, ba při Domine Deus agnus pouze trubky. Přibírají-li se trubky v tutti-místech, vedou si opět samostatně, čímž vzniká reální osmihlas. Konečně nalézáme místo, kde se skladatel omezuje na pouhý doprovod varhan (Qui propter nos). Tyto různé kombinace neslouží pouze k zpestření skladby, nýbrž tvoří vždy vhodný kolorit pro myšlenky v tekstu obsažné, nad to, že tyto jsou již i svými motivy charakterisovány. Zbývá nám ještě vysvětliti myšlenku celku, totiž hledati příčinu, proč Michna mši věnoval sv. Václavu. Nějakých reminiscencí na píseň svatováclavskou jsme v ní nenašli, zato jsou zde četné motivy, jež poznáváme ihned jako motivy české. Avšak ne dosti na tom. Upozornili jsme již shora na četná opakování různých hudebních vět a větiček, jež zřejmě poukazují k tomu, že mše vznikla z nějakého - nám dnes bohužel již neznámého — motetta, patrně svatováclavského. Ze při vybudování stavby z těchto základů tanula Michnovi postava našeho světce před očima, dobře pocifujeme: vykreslil nám ji jako vznešenou, nebeským světlem ozářenou bytost vždy laskavého českého knížete. Skladba, takto ideově pojata, representuje ovšem dílo, jež svojí zralosti v době XVII. stol. přímo překvapuje. Proto ozvaly se po provedení mše rozhlasem námitky, že mše nemůže býti prací Michnovou, nýbrž že náleží do doby daleko pozdější. Proti tomu dlužno namítati, že oni pochybovači nemohli znáti jediné naší skladby ze XVII. stol., nebof jsme právě my první, kteří jsme je vy-táhli na světlo a přepsali do partitur. Vzhledem k příbuznosti s magnifikátem a skladbami z r. 1654 nemáme o autorství Michnově nejmenších pochybností, ba pokusíme se, pro vznik mše nalézti vysvětlení a alespoň přibližně ji datovati. Michna studoval v letech 1611—1617 na gymnasiu u jesuitů v Jindřichově Hradci a zůstával s řádem i potom ještě ve styku. Vždyf r. 1647 a 1661 dal vy- 109 | ||||
|