|
| ||||
| ||||
|
ze se zvláštními názvy: de dono consilii, fortitudinis, intellectus atd.$ Sbírka v klášteře křižovnickém u sv. Františka v Praze čítá 21 čísel Tůmových skladeb; zde převládají litanie, v počtu 13, v 5 případech nesou letopočet opisu 1744.0 Mimo to zjistili jsme ještě 4 mše na kůru tamtéž. Na třetím místě teprve stojí hudební archiv strahovský s 10 skladbami. Sporadicky jsme viděli Tůmovy sklad-by na př. v Praze u sv. Jakuba, v B~hmově archivu na Mělníce a ve sbírce cisterciáckého kláštera v Oseku. Nově vydal několik skladeb Otto Schmid, jednak v Lipsku v edici Breitkopf & Hartel, jednak ve sbírce „Fiirs Haus” v Langensalza u firmy Herman Beyer & Sóhne; jsou to patrně ony, na základě kterých si vy-tvořil svůj úsudek o našem skladateli.
Je nesnadné chtíti charakterisovati některého umělce, když příliš málo známe dobu, z které vyrostl a ve které W. Dnes se šíří názor, že období kolem r. 1700 znamená prý jakousi ,Palestrinovskou renaissanci"; snad se k tomu názoru do-spělo studiem děl Fuxových. Výrok hraběte Kinského, zdůrazňující příbuznost stylu Tůmova se stylem Fuxovým, prozrazuje bystrý postřeh tohoto mecenáše: skladby Tůmovy vynikají totiž skutečně podobnou čistotou a přísností. Dle toho by tedy Tůma náležel mezi ony Palestrinovské renaissancisty. Renaissance znamená historismus, f. j. násilný přelom v dosavadním umění, jež se opouští, aby bylo nahraženo uměním již dávno odumřelým, ovšem v jiném pojetí, jehož podmínky dlužno hledati ve změněném filosofickém názoru. Nám zdá se ale predpoklad přelomu poněkud zbytečný, nejsou zde proň podmínky. K historismu se totiž sahá, je-li dosavadní umění již tak vyčerpáno, že není více schopno dalšího vývoje a není-li zde ještě umění nového. Zádnou z těchto podmínek ne-lze konstatovati na rozhraní XVII. a XVIII. století, naopak, je zde umění staré, polyfonní, jež právě začátkem XVIII. stol. dospívá k svému vrcholu, vytvořivši svoji nejdokonalejší formu, fugu a umění nové, vyšlé z monodie a homofonie. Teprve po Bachovi získalo ano nové umění všeobecného panství, místo stárnoucího umění polyfonního. Co se naší hudby týče, ukážeme ve svých kapitolách o české církevní hudbě v období generalbasovém, že se polyfonie u nás pěstovala po celé XVII. stol., ovšem již přizpůsobená moderním vymoženostem, a že dosáhla svého kulminačního bodu ve skladbách Černohorského. Je přirozeno, že žák navazuje na svého mistra a tím se řadí Tůma k českým skladatelům v těsné spojitosti. Bylo by ale chybou, kdyby skladatel zůstal stát tam, kde začal, a vidě-li bychom v tom jen zaostalost,-kdyby Tůma během svého dlouhého života, kdy se dožil konečného vítězství nového směru, jemu se byl uzavíral. Skutečně se s ním také vyrovnal, alešpoň kompromisem, přejav jej totiž jen potud, pokud není v rozporu s jeho individualitou, s jeho přísností a s jeho hlubokým náboženským citem. Historik, jenž si učinil o tvorbě Tůmově jinou konstrukci, zmíne"ný Schmid, nemá pak pro tyto skladby jiné výmluvy, než že prý byly jakousi koncesí době, napsané jen proto, aby se skladatel udržel, když vkus obecenstva se změnil. Nebyl si Schmid vědom, že tímto výkladem viní Tůmu přímo z umělecké neupřímnosti? Neupřímnost skladatelova byla by tím povážlivější, an byl přec od r. 1750 mužem úpině neodvislým. Správnost našeho názoru se zračí i jinak. Vypočítali jsme skladby, které se nalézají v českých sbírkách a každému čtenáři, který jen poněkud zná náš archivální materiál, mohlo býti nápadné, jak málo jest zde Tůma zastoupen. Snad proto, že žil mimo naši vlast? Nikoliv, archivy jsou skladbami vídeňských skladatelů až přepiněny, jest zde důvod jiný: Černohorský byl brzo zapomenut, Seger, jeho nejvěrnější žák, neproniknu) a Tůma se neujal, ježto u nás se od let 50. XVIII. stol. holdovalo jen hudbě nejnovějšího směru, totiž neapolského, — pro přímého Tůmu již nebylo porozumění.10 Nebýt Sehlinga, nedostal se ani do hudebnin svatovítského dómu a u Křižovníků byla to asi komenda vídeňská, jejíž prostřednictvím konvent pražský, jenž vždy vynikal neobyčejně vy- 8 Podlaha 1. c., str. 56, č. 1311-1333. 9 Dle rkp. katalogu Kamperova. Mezi tiskem jsme ještě zjistili 5 skladeb ve sbírce loretánské, dnes v Roudnici. io Jako doklad změněného vkusu budiž uvedeno nařízení, jehož se dostalo r. 1747 nově jmenovanému řediteli kůru v Lounech, Jan Graasovi: aby pozvedl úpadek(1) kostelní hudby, zakazuje se mu provozování „starých škvárů"(1). (Sborník histor. kroužku VII. (1916), str. 133.) 112 | ||||
|