|
| ||||
| ||||
|
CYRIL
Časopis pro katolickou hudbu posvátnou a liturgii v Ceskoslovenské republice ROČNÍK LXI LEDEN-ÚNOR ČÍSLO 1.2 Dobroslav Orel: Dr. Josef Bohuslav Foerster. K 75. narozeninám. „Vesnický kostelíček. Kolkolem lípy v květu a vedle nich hroby. Vše zahaleno v ranní slunce piného léta. A v ten den jsem stanul před vchodem chrámovým. Tichounce zněly před kostelem varhany, tichounce zaléhal zpěv dětí. Kol-kolem jas a vůně, krása a mír. Ve chvíli, kdy kněz pozdvihl monstranci, aby po-žehnal shromáždění, vznesl se lehký vánek chladivou vinou, na obnažené vlasy padaly — požehnáním setřeseny s chvějících se stromů — bledožlufé hvězdice květů. Pocítili jsme všichni, že tu kráčí kolem nás Bůh a poklekli jsme ve sníh květů, dotčeni v nejhlubších hlubinách duší.” (Květ, Stůl života, str. 46.) A jinde v knížce, Stopy písku a času, píše Mistr: „Mně jest jasno: šťastni, kdož pochopili, že žíti život pravý znamená žít pro jiné, pro ty, které milujeme. Není jiného, ale není i záviděníhodnějšího štěstí. Ubohý jest ten, kdo ne-poznal lásky, k největší oběti ochotné lásky.” Foerster poznal lásku obětavou, rozdával z ní celý život jiným, sám v utrpení žije, jež povznášelo jej nad sebe sama --- jako povznášelo Beethovena a Smetanu, Michelangela a Shakespeara. V pokoře přehlížeje svou práci, viděl a po-tvrdil, že také jemu byly to téměř vždycky bolest a utrpení, jež ho učinily plodným. Jeho práce byla jen diktátem Ducha, Creatoris spiritus — darem posvěcené chvíle. „Člověk dovedl něco, dovolí-li Bůh. Popudy přináší život a jeho otřesy.” Tak vyznal Mistr na půdě akademické, když Karlova universita ho zdobila čestným doktorátem filosofie. Těmito vlastními jeho slovy rýsujeme dnes profil jeho vyhraněné indívíduality, založené na rodinné tradici, jeho filosofie míru a lásky a jeho žívotního díla, které pramení ze spiritualismu, této studnice vody živé. Pod zorným úhlem věčnosti koncipuje 5 symfonií; ve třetí se smiřuje se skonem bratra malíře; jemnou tkání melodie lásky a bolu vyzpívá v páté tklivou píseň nad hrobem syna Fredáčka; apotheosu vzkříšení a věčného života zbudu-je ve 4. na kameni písně „Třetího dne vstal Stvořitel”. Tak Mahlerovskou kontemplací odliší se od Fibicha, který miluje antiku a renesanci, — spiritualismem a novoidealismem jest filosofičtější nad dětinnou zbožnost Dvořákovu a etnografickou pobožnost Smetanovu v Tajemství a v Hubičce. Z metafysického názoru, kterým povznáší z reality své dílo k duchovosti, vyvěrá jeho symbolismus a autorství psychologického dramatu. Debora, tof symbol vítězství lásky nad nenávistí, — Eva ve slovenské haleně symbol lásky očistné, Nepřemožení — symbol věrnosti, Srdce — vítězství altruismu nad erotikou. LI Smetany realita, u Foerstra vidina, fikce. Foerster jest mystik, ne resignující, ale uchylující se do pokojíčka duše své. Srdce jest mu vůdcem. — Blázen Boží, Jacopone da Todi, dává mu své Sfabaf mater, nejskvělejší básnický projev mysticismu XIII. věku. Dal je předtím Verdimu, ale ten je oděl operním verrismem, dal Stabat mater Dvořákovi, a ten mu propůjčil Haendlovskou šíři v koncepci. Teprve Foerster přiblížil se nejvíce „bláznivému” Jakoubkovi, smířil tragedii na Golgotě, vyrovnal bol Mariin evan- | ||||
|