|
| ||||
| ||||
|
geliem lásky Kristovy ve vznešeném závěru „In paradisi gloria”. A to učinil na podkladu prostinkého chorálu starobylé antifony, jejíž tvrdou tóninu proměnil
v měkkou. A jinému mystikovi, sv. Františku, věnuje dílo mešní, Glagolskou mši glorifikuje staroslovanskou liturgii a sv. Václavu dedikuje dílo, tvoře nový typ české-ho oratoria, odlišný od Dvořákovy Sv. Ludmily. Beze skepse a pesimismu jest hymnikem života se Sládkem a Vrchlickým; i ta jeho milostná píseň na texty Takurovy jest mu modlitbou. Z čistého zdroje lásky k vlasti, tak blízkého Smetanovi, line se i jeho modlit-ba na Řípu. Symbolický Oráč, Polní cestou, Z osudu rukou, staly se majetkem národa jako Smetanovo Věno. Protože jest psychologem, jest pinokrevným dramatikem. Často jemnou tkání zvukových prostředků luští nejtěžší problémy duševních bojů svých symbolických postav. A protože s Březinou hlásá „křížovou výpravu lásky”, vyrovnává jejich boje s vyššího mravního hlediska. Dramatičnost jeho spočívá nikoliv v teatrálním projevu verrismu, nikoliv v novoromantickém pathosu, nýbrž ve vnitřní ethické síle, která bezprostředně působí na toho, kdo dovede si Foerstra do své duše přehodnotit. Jen tak porozumíme apotheose Mrtvých bratří, jen tak pochopíme boje českých vojsk a bratrovraždu ve Foerstrově posledním oratoriu. Ethosu Foerstrově odpovídají užité hudební prostředky, jež k vrcholu vyrůstají kvalitativně s jeho dílem z nepřeberného zdroje posvěcené invence. Mistr zná dokonale současné jevy hudební, nepohrdl chorálem v melodramatu o sv. Julii a v Deboře, zalíbil si z partitur starých mistrů polyfonii, které nezaměňuje za lineární konstrukci hlasů, ústících v heterofonii. Obdivuje se Beethoveno- vi v jeho formální čistotě stavby, -- Smetanovi v jeho jásavé radosti, lidství a českosti zkoumá instrumentační umění svého přítele Mahlera — není dalek románskému impresionismu. Ale ani v posledním díle se nedotkl Sch~nbergra, otce německého expresionismu, zůstal mu cizí jeho 12tónový melodický typ, ne-oddal se Stravinského dynamice. Snad právě proto má vrch nad svými mladšími vrstevníky, protože nevychladlo jeho srdce — protože jeho dílo tvůrčí není jen spekulace a rozum a protože nežádá nového systému nervového. -- Jeho dílo jest trvale hodnotné, slouží nejen pravdě, nýbrž i kráse, je katharsí duší, dodávajíc veškerému dění metafysickou povahu. Je projevem čistého lidství. Učiti se tomuto dílu znamená je pochopiti a je milovati. A tvůrci jeho přivoláváme Omnia quaeque faustissimal E. Trolda : Ceská církevní hudba v období generalbasovém. IV. Vrstevníci Michnovi. Pojednavše o Michnovi, dospěli jsme k poznatku, že máme co dělat se zjevem zcela neobyčejným. Jest totiž nápadné, že jím vystupuje skladatel tak vysoké umělecké kvality takřka nepřipraveně, neznáme alespoň doposud starších domácích skladeb, na něž by byl mohl navázati, ba ani nevíme, kde bychom je mohli hledati. Jediné Bohnův katalog hudebnin městské knihovny ve Vratislavi obsahuje další dva, pro náš předmět zajímavé záznamy. Pod č. 134 jest zapsána „Missa 5 voc. ef. 3 instr. a fratre Carolo Abbate de Genua, ordinis minorum conventualium s. Francisci, illustrissimi principis a Dietrichstain sacellano et musico, composita et in lucem edita anno 1629.” Jelikož kardinál František z Ditrichštejna byl od r. 1599 do 1636 biskupem olomouckým, jedná se o skladbu, vzniklou na naší půdě, od cizince sice, avšak od cizince zde ve funkci kněžské trvale usazeného. Skladba pozůstává z 13 hlasů, a sice: Canto, Alto, Tenore I., Tenore II., Basso in concerfo, sexta vox Tenore, Violino L, IL, Basso, Canto, Alto, 2 | ||||
|