|
| ||||
| ||||
|
Basso capella a Basso continuo. Obsazení foto se dosti podobá onomu v pracích Michnových, až na to, že je jednodušší. Něco podobného je u další vratislavské skladby, č. 179, která vzhledem k zápisu autorskému, jinak dosti záhadnému, rovněž poukazuje na Moravu; jest to „Missa concertata 8 vocum Oslavani,” obsahující Kyrie a Gloria pro Canto I., IL, Alto, Tenore L, II. a Basso, Violino L, IL, gambu, Canfo IL, Alto, Tenore II., Basso capella a generalbas.l Rukopis není datován, Bohn klade vznik skladby do středu XVII. stol.; proto můžeme autora skladby považovati z opatrnosti nanejvýš za paralelní zjev Michnův. Jediné, co lze z těchto bibliografických záznamů vyfěžif, jest poznatek způsobu obsazení. Způsob ten jest nám znám také z jiných skladeb soudobých, zejména italských, avšak známe skladby italské i s bohafším obsazením (A. Grandi 1636). Nejsilnějšího obsazení orchestrálního a dělení na sbory užívali evangeličtí skladatelé severoněmečtí (Lemle, Apelles, Phengius, Mayer – až 50 hlasů t) Čím dále od Ifalie k severu, tím víc se prostředky stupňují. Jakýsi střed zachovávají italští skladatelé ve Vídni působící, Priuli a Valenfini. V jejich pracích lze spafřiti vzor pro Kryštofa Strausse, císařského kapelníka a ředitele hudby chrámové v dómu sv. Štěpána ve Vídni. Významné dílo tvoří jeho 15 mší, vytištěných v r. 1631. Dle posudku Kv. Adlera vyskytuje se již zde ono střídání a opětné spojování skupin vokálních a instrumentálních dle obdoby benátských dvojsborových Skladeb. Koncertování hlasů nalézá se teprve v počátku svého vývoje; v ripienových místech kryjí se hlasy nástrojové s vokálními. Pro doprovod užívá Strauss ně-kde jen nástrojů smyčcových, jinde přistupují kornefy, pozouny, trubky s fympany, ba i kvartet fagotů. Ve způsobu obsazení přenechává se výkonnému kapelníku často volná ruka.' Všecky zde uvedené náležitosti nalezli jsme také ve skladbách Michnových, takže Michna dohonil, co u nás následkem válečných dob bylo zmeškáno a rázem postavil českou hudbu církevní na úroveň jiných zemí.
Či máme snad věřiti tradici o vysoké hudební kultuře, která panovala v řádu jesuifském? Ze skladeb této, smíme-li říci, jesuitské školy se nezachovalo nic a jest proto velkou otázkou, zdali vytvořila skutečně práce umělecké ceny. Nejstarší nám známá skladba z okruhu jesuitského pochází teprve z r. 1654; jsou to žalmy Bartoloměje Bulovského, pro 6 hlasů vokálních, 2 housle a 4 trombony. Žalmy, pokud mohly námi býti prozkoumány, nejeví nic znamenitého, naopak, prozrazují diletantství svého Tvůrce; nedovede vésti hlasy správně, což bychom mu konečně ještě prominuli, avšak i to, co onou chybnou větou podává, jest zcela bez myšlenky, o nějakém vzletu ani potuchy. Jediné, co dovedl, že onu chudobu zakryl bohatým hávem orchestrálním; sfřídá a kombinuje skupinu smyčcových nástrojů se čtyřhlasem frombonů, do sboru vkládá malá sóla s následnou imitací instrumentální. Snaha, vypraviti některé verše žalmů monothematicky, se neosvědčila, nebof svedla skladatele k stálému úmornému opakování nepatrných motivků na různých stupních, polyfonie pak, kterou chtěl vyzvednouti závěry žalmů, dopadla velmi uboze. — Kroměřížský exemplář jest datovaný auto-graf, pochází z téhož roku, kdy Michna vydal svoje dříve námi popsané mše; proto nemohl býti Bulovský Michnovi vzorem, nýbrž spíš naopak Michna Bulovskému, nebof oba dva působili v r. 1648 v Jindřichově Hradci. Přes všechny zde uvedené nedostatky je práce Bulovského zajímavá tím, že jeho prosté motivy mají ráz lidový, české písni příbuzný, a že jeho způsob zpracování věty nalézáme i jinde. Ovšem, činí-li dva totéž, nebývá to totéž. Máme na mysli Jiřího Melzela, jak se nám jeví ve své „Missa sancti Godefridi” pro 6 1 Zdá se, že se jedná v obou případech o opisy tisku; tam tomu svědčí obrat „na světlo vydaná 1629”, zde jméno Oslavan, kde bývala tiskárna. Jelikož impressum této tiskárny znělo: ,Excudebaf in castro Vallis B. M. de Oslavan...", mohla vzniknouti u kopisty, latiny neznalého, domněnka, že Oslavan je jméno autorské. Podle Eifnera nesou 2 díla uvedené impressum: jsou to: ,Flores verni", anonymní, z r. 1628 a teoretické dílo ,Pegulae contrapuncti", opět od Carla Abbateho z r. 1629. 2 Vyňato z předmluvy ke sv. 59. DTO. s A. Breitenbacher: Hudební archiv ... v Kroměříži, str. 103, č. 67. V rkp. schází 2. tenorový trombon. Z 9 žalmu spartoval jsem pouze žalm 109., 110., 111., 112. a 116., pak Canticum B. V. M. Ostatní a jeho ,Psalmi dominicales cursorii" z r. 1657 (pod č. 85) nebyly mnou prozkoumány. 3 | ||||
|