|
| ||||
| ||||
|
choralis";11 přes to vyšel z jejich řad skladatel nového směru, P. Jan Pecelius, o němž ještě promluvíme.
Rychlé rozšíření hudby instrumentální musilo vyvolati přirozeně také velkou poptávku po hudebninách. Proto jako v klášterech řeholníci, ujali se na venkovč skladatelské činnosti světští duchovní, jak patrno z katalogu sbírky kroměřížské a z inventáře Pátkovy sbírky z r. 1699 na děkanství v Třebenicích.l2 Z prací těchto hudebních diletantů prozkoumali jsme jen litanie Wettenglovy,13 nebof okolnost, že jeho skladby byly zastoupeny v Kroměříži i v Třebenicích, tedy v místech od sebe značně vzdálen3~ch, zdála se tomu nasvědčovati, že jde o skladatele tehdá daleko široko známého a nikoliv snad pouze o skladatele lokálního významu. Dále rozhodovalo pro volbu datum opisu skladby, 1667, a konečně i zvědavost, jak si počíná skladatel se 7 koncertujícími hlasy vokálními. Výsledek zklamal, nebot bylo shledáno, že Weffengl skladbou touto nepozvedl se přes úzké meze diletantismu. Byly mu sice běžné všecky praktiky tehdejších skladatelů, jako na př. sonáty, střídání skupin smyčcových a žesfových nástrojů, imitatorní nástupy ve sboru atd., avšak o nějakém reálním sedmihlasu není zde ani stopy, tu a tam je soprán a tenor rozdělen na 2 hlasy, avšak z 2 basů bud jeden má pomlky, anebo jsou ob,a vedeny unisono. Po stránce harmonické jest skladba namnoze chybná, hlasy jsou mezi sebou dosti často v rozporu a invence není žádná. Nedostatek myšlenek se zde ukryl plášfíčkem manýry, která tehdy u skladby litanií byla oblíbená: jedna fráze se totiž stále mohla opakovati; tak se na př. invokace, počínající slovy ,Sancta Maria" opakuje s dalším textem třikrát a také „Mater Chrisfi”, „Mater divinae gratiae'*, „Mater purissima”, „Mater castissima” je hudebně stále stejné. Na takové sólové invokace dává sbor opět stejně zhudebněnou odpověď. Invokace počínající slovem ,regina” a spojená s odpovědí, objevuje se dokonce sedmkrát. Tuto manýru zachovává i Michna ve svých litaniích. Jednotvárnosti, která tím vzniká, hleděli skladatelé odpomoci alespoň tím, že skladbu rozdělili na několik charakteristicky od sebe rozlišných vět. Jediné v tom směru Wettengl předstihl Michnu, nebot místo 4 nebo 5 vět Michnových napočítáme jich zde 11. — Posloužilo nám tedy prozkoumání litanií Weftenglových alespoň v tom směru, že nyní známe způsob, jak litanie v XVII. stol. bývaly komponovány a chceme si ještě povšimnouti formy afferforia. Nutno ovšem především míti na paměti, že není vše, co nese nadpis ,Offertorium", zhudebněním oněch textů, které dnes oficielně pro tuto část propria jsou předepsány.11 Skladby, jichž se v XVII. stol. používalo a označovalo jako offertorium, mají tedy třeba text biblický, hymnus anebo jen text náboženského obsahu vůbec, samostatně zbásněný, někdy i řeči německé. Libovolnost, která panuje v textu, vyskytuje se také v hudebním zpracování; není zde ještě hudební formy, která v XVIII. stol. se stala typickou, ba nemůžeme ani provésti nějakého fřídění skladeb dle počtu nebo obsazení vět, dle polyfonní práce atd., nanejvýš můžeme rozeznávati skladby určené pro spor a skladby čistě sólové. Jako příklad sborové skladby prohlédněme si ,Mofetto de resurrecfione Do-mini, 4 voces in conc., 2 violini in conc., 4 violae in conc., 3 tromboni ad libit., 4 voces in capella," jehož autorem jest shora již uvedený Jan Pecelíus, ord. eremit. s. Augustini.l'' Datum spisu, r. 1666, zaručuje nám vročení skladby do doby, o 11 Katalog sepsal P. Pachomius Kreybich; rkp. v archivu augustiniánského kláštera u sv. Tomáše v Praze III. 19 Jsou to: Jan Václav Augusta, Mikuláš František Faber, Jan Pavel Gendermann, Martin Oberspach a Šimon Bernard Weftengl. Ohledně Gendermanna podařilo se mně zjistiti, že by1 roku 1659 v Praze promovován na magistra filosofie. Byl farářem v Peruci 1672—1676, v Radonicích 1676-1678, v Lenešicích 1678—1682 a zemřel jako farář v Postoloprtech 13. listopadu 1702. Data ohledně ostatních 4 skladatelů najde čtenář v Breifenbacherově cit. katalogu, resp. v dodatku. Doplňuji je jen zprávou, čerpanou z Hammerschmidova Prodromu, že Jan Václav Augusfus by1 rodilý z Prahy a že r. 1656 by1 povýšen jako chovanec jesuitského semináře sv. Xavera na bakaláře a rok nato na magistra filosofie. ls Breitenbacher, 1. c., str. 121, č. 83. 14 Na tuto zvláštnost upozornil již Msgre Breitenbacher v cif. kataloóu v poznámce na str. 84. 1~ Tamtéž, str. 84, č. 10. Způsob, jak jest skladatel zde a na dalších skladbách označen, pofvrzu- 5 | ||||
|