|
| ||||
| ||||
|
o i
uzné zpravy P. Václav Jaroslav Vacek, člen řádu premonstrátů v Teplé, zasloužilý hud. skladatel a spisovatel, dožívá se 27. března f. r. sedmdesátky. Naše obec cyrilská jubilantovi srdečně blaho-přeje. V příštím čísle přinese „Cyril” zvláštní článek, věnovaný životu a dílu jubilantovu. Ředitel novopaekého kůru, pan Hynek Tomáš, odchází do výslužby. Návštěvníci novopackých chrámů, zejména ovšem novopackého kláštera, měli 1. ledna příležitost poslechnouti umění pa-na ředitele Tomáše naposledy. Celých 49 roků, tedy půl století, cvičil a řídil chrámový sbor, jakému nebylo rovno široko daleko. Za ta dlouhá léta přímo srostl s hudebním stolem varhan, které mistrovsky ovládal. Jest to dlouhá doba v životě člověka, ale krátká v životě umělcově. Širší veřejnost ani netuší, co krásných zpěvů komponoval, zejména pro májové pobožnosti a různé církevní slavnosti. Nebylo mu nikdy za-těžko prodlévati již od časných hodin ranních za varhanami při krásných starých českých rorátech, ani ve večerních hodinách při cvičení zpěvu. Návštěvníci kláštera budou dlouho vzpomínati na mše půlnoční a na mše poutní, při nichž se často prováděly skladby, které i odborníky udivovaly. Miloval hudbu a zpěv a svou činností postavil si krásný pomník v srdcích všech, kdož ho při piné práci měli možnost sledovati. Pře-trpěl i mnohé rány životní, které, hluboce rozryly jeho šlechetné srdce, ale vytrval a dočkal se na Nový rok, po slavné mši, kterou ještě řídil, srdečných projevů uznání a díků za svou činnost, kferé mu jménem zpěváckého a hudebního sboru tlumočil pan rada dr. Kadlas. Pan ředitel Tomáš na štěstí neodchází navždy. Vždyt jde jen na zasloužený odpočinek, ale zůstane mezi námi a najde se jistě příležitost, aby se mohl Slavná redakce! Na venkově, kde bývají na kůrech namnoze dobrovolníci-zpěváci, narazí duchovní správce na odpor, žádá-li latinské sklad-by. Já si vedl následovně — maje k ruce ředifele kůru, mou zásluhou dobře placeného, absolventa varhanictví při konservatoři. Nejprve, abv zlomil nechuf k latině, nacvičil po více obtížích líbivou Missam de angelis. (Škoda, že nedošlo k slibovanému vydání chorální Missae de requiem). Dnes ji zpívají rádi i ti, kteří hrozívávali pro ni „stávkou”. Protože i u nás „dřeli” při pohřbech i kněžských ubrečenou českou mši — jistě redakci známou — myslím Dobrovského, odstranil jsem nejprve latinské zpívání u oltáře i při pohřbech I. fřídy a sloužívám potichu, a na chóru mohou stenafi a naříkati do libosti. Tato zkouška dobře dopadla. Strany nestály na latinském, kněžském zpěvu, spokojují se s touto novox praxí. Ale nepovolil bych, kdyby mi vyčetli, že je zkracuji o zpěv. Poukázal bych na dekrety papežské a raději bych pozůstalým nabídl ještě jednu fichou mši sv. za zesnulého. Zatím ředitel kůru nacvičil latinské Requiem Říhovského — a hle — líbilo se o Dušičkách, kdy po desítiletích mezi nás alespoň na chvilku ještě vrátiti. Veřejnost novopacká děkuje srdečně a upřímně p. řediteli Tomášovi za vše krásné, co bylo s novopackého kůru slýcháno a přeje mu ze srdce, aby ještě dlouhá léta se těšil pinému a příjemnému odpočinku. • „Český učitel”, 1934 1935, ročník 38. (patrně číslo lednové), str. 263, píše: „V a r h a n i č e-n í. Na některých školách ujímá se varhaničení. I mladí kolegové chápou se leckde varhan a kostelního zpěvu. Ale nejen to. Stává se, že dotyční varhaníci lákají do kostelního zpěvu i ostatní kolegy, a když jim nejsou po vůli, budí vůči nim mezi občanstvem nenávist. A je samozřejmé, že občané klerikálně založení skutečně vůči učitelům pokrokovým jsou zaujati a dělají jim nesnáze v práci školní. Mladí koleóové nezažili dob rakouských, kdy jsme musili sloužit církvi a dělat práce, které nemají nic společného se školou. Varhaník nemá daleko do kosfelničení. A to je přece učitele nedůstojné? Chtějí-li míti církve hudbu, at si platí učitele hudby a zaměstnají lidi, kteří si hudbu kostelní obrali za život-ní zaměstnání. Proč má učitel varhaničif? Ne-zbude asi, než takové varhaníky dáti na černé prkno.” Zaslouží otištění jako dokument nevěcnosti, kráfkozrakosfi a zaujatosti. Úmrtí. V neděli dne 16. prosince 1934 povolal Pán Bůh k sobě přímo od varhan ředifele kůru ve Slivenci u Prahy, p. Václava Řeřábka, vrchního účetního tajemníka Zemského úřadu. Vy-cházeje po bohoslužbách z kostela, byl na kostelních schodech raněn mrtvicí, stár teprve 42 roků. Byl to velmi hodný člověk, mimo rodinu neměl jiné lásky, než chrámovou hudbu a zpěv. Odpočívej v pokoji? Li stárna redakce zdejším starobylým chrámem nesly se tóny pěkné fé skladby. Dnes zemře-li v místě kněz, možno se vykázati latinskou skladbou a celebrant není nucen překročovati zákaz. A budou li pozůstalí žádati zpěv u oltáře, vyhoví se podle předpisu. Nejvíce mi dělala starost půlnoční bohoslužba. Na venkově bylo by těžkým vyrukovati třeba s nějakou nejkrásnější Missa pastoralis, a ani instrumentální doprovod by mysl publika neusmířil s latinou Než, dočetl jsem se v „Cyrilu”, že je možno sloužiti fichou. Dobrá. Latinskou, nově nacvičenou, ponechal jsem na ,škol-ní" a o půlnoční zpívali koledovou, jejímž autorem jest mladý kvardián P. Klement Minařík ze sousedních Zásmuk a já snad po 50 letech sloužil Tiše, k všeobecné spokojenosti. A vtom se dovím od jednoho účinkujícího na kůru, že o vánocích byla radiem vysílána z předního pražského chrámu česká mše, při níž kněz zpíval latinsky. Co nyní řeknou naši paličáci? Vždyt řekli ředitelovi: neopovažfe se nám zpívati latinskou, až umřeme? Řeknou: zdejší děkan je přísnější a římštější, než jsou kněží v Praze? Ridemdo scribo verum. — Děkan K. S. v K. 24 | ||||
|