|
| ||||
| ||||
|
v těchto skladbách svého římského původu, ovšem že je od Palesfriny a jeho nástupců asi tak vzdálen, jako Carissimi, nebaf užívá hojně akordů S~~xtových a kvartsexfových, také již neapolského sextového akordu a všech převratů akordů septimových. Od našich skladatelů se liší svým klidem a neobyčejně hlubokou melodikou. Ze skladeb mluví vznešenost a jakási aristokratická zdrženlivost; je ihned cítiti, že autorem jejich mohl býti jen světový mistr.
Z většího počtu skladeb v majetku řádu křižovnického můžeme souditi, že A1-brici s tímto řádem pěstoval styky. Z dedikace ztracené kantáty ,Exfraardinaria novorum paschalium renovatio" poznáváme, že byl také ve styku s Jakubem Janem Václavem Dobřenským, slavným lékařem, profesorem a děkanem medicinské fakulty. Nazývá ho příznivcem hudby a svým mecenášem, jemuž věnuje svoji skladbu jako blahopřání k velikonočním svátkům místo pomlázky,g anebo, jak prý říkají jiní, místo červeného vajíčka. Jiná skladba, Jephta, byla Albricim věnována Božímu hrobu v jesuifském kostele sv. Salvafora, - její věnování mělo podle slov názvu zastupovati velikonočního beránka. Z Tohoto věnování můžeme tedy také souditi na vztah Albriciho k jesuitům a domněnka se potvrzuje fím, že jesuitský varhaník u sv. Klimenta, Antonín Háusler, byl jeho žákem. Litujeme, že o Háuslerově hudební tvorbě nemůžeme mluviti na základě pramenů přímých, abychom poznali, jestli alespori žák něco přijal z osobitosti svého učitele, víme jen z nepřímého pramene, že i Háusler platil za vynikajícího hudebníka.`' O pěstování církevní hudby u jesuifů prozrazují nám leccos jejich archivalie.10 Tak na př. udávají katalogy studentů jesuitských gymnasií a katalogy seminaristů, které nástroje ten který student ovládá.li Protokol, jenž se sepisoval s alumnem, dožadujícím se přijetí do řádu, obsahoval také rubriku pro zprávu, je-li žadatel hudby znalý (callet musicam). Tatáž poznámka objevuje se též v domácích katalozích, které jednotlivé koleje sestavovaly o svém řadovém členstvu každým rokem pro potřebu provinciála. Dále jsme dobře zpraveni o bohatých nadacích, založených různými šlechtici ve prospěch jesuitských studentů hudby znalých.12 Že se při bohoslužbě v řádových chrámech statečně vytrubovalo a bubnovalo, jde najevo ze zákazu zneužívání těchto nástrojů. Zákaz ten jest obsažen v nařízeních visitátora provincie Mikuláše Avanciniho ze dne 20. listopadu 1675. Tam se praví, že líbeznost hudby těmito nástroji nezíská, avšak pravá příčina tohoto zákazu nevytryskla vlastně z estetického názoru visitátorova, nýbrž proto, že prý pro hluk neslyší kněží ve zpovědnicích, z čeho se kající zpovídají, a že studenti cvičením ve hře na trubky a kotle zanedbávají svá studia. Výjimečně dovoluje Avancini užívání těchto nástrojů o největ- z Dobřenskému věnoval podobné 3 skladby také Jan Ignác František Vojta, doktor filosofie, později i lékařství; stal se domácím lékařem u benedikťinu slovanských a zásoboval jejich kúr svými skladbami. V pražské univ. knihovně zachovaly se jen texty 2 kantát (52C53, č. 2. a 6.) a třetí zaznamenává Eitner ve Vídni jako úpinou X, 136. s Jesuita Labe (viz pozn. 5) mu věnoval: ,Epitaphium R. D. Antonii Heisler, nobilissimi in Bohemia musurgi: In salicem ramis suscepimus or~ana nostra, Eheu: quam terra est haec aliena mihii Aliud de eodem: „Ecce capellarum celebrem paulo ante maoistrum absque madisterio parva capella capit.” Podle zkratky „R. D.” byl Háusler knězem. Jako varhaník v Klementinu navštívil r. 1688 Svatou Horu (archiv kláštera na Sv. Hoře, Diarium IV, rkp. XV, 50). Inventář hudebnin kláštera oseckého z r. 1706 zaznamenává od něho 9 skladeb, dnes ztracených. 11 Panu vrchnímu odborovému radovi, Dru Janu Morávkovi, jakožto přednostovi Hradního archivu v Praze, vzdávám tímto díky za laskavé povolení k podrobné prohlídcc a k pořízení četných výpisu z jesuitských spisů tam uložených. 11 Tak jsme napočítali na př. v semináři v Olomouci roku 1680: 3 diskantisty, 3 altisty, 3 tenoristy, 1 basistu, 3 houslisty, 1 violonistu, 2 klarinisty, 2 kornetisfy, 4 trombonisty a 2 varhaníky. R. 1698 je tam 6 diskantisfů, 7 altistů, po 3 tenoristech a basistech, 2 houslisti, 1 vio'onisfa, 3 klarinisti, 2 trombonisti a 3 varhaníci. (Praha, Hradní archiv, 462). Status se nejen rozšířil, ale také úpině pozměnil, nebot z hudebníků z r. 1680 není zde již ani jeden. 12 Tom. Bílek: Statky a jmění; A. Podlaha: Dějiny kollejí jesuitských, ve Sborníku hist. kroužku, roč. IV. a násl. 27 | ||||
|