|
| ||||
| ||||
|
podělováni. Z těchto „synopses” nebo ,perioch" seznáváme, že ona melodrama-ta byla veskrz obsabu duchovního, ba u biblických scén byly celé věty převzaty podle Písma svatého. Vedle toho vyskytují se hojně citáty ze spisů svatých Otců, filosofů, ba i z římských klasiků, vždyť zde vystupovaly také osoby mythické nebo historické. Ježto hry takové mají zase tendenci moralisující,2'0 musíme je přičleniti k hudbě duchovní a proto o nich zde promluviti. Věc nám objasní jed-no takové melodrama, jehož jesuitský původ sice není prokázán, ale jež svým obsahem a stavbou se jim úpině rovná. Nese název: ,Ecce Agnus Dei, cece, sive ipsorum verborum interpres, sacer sanctus Joannes Baptista, ludis theatralibus propositus ac cothurno scenico repraesentatus ... ab infimo cliente, Joanne Frideríco Antonio, Bóhm, uratoriae facultatis auditore."-' Ve hře vystupuje samo-zřejmě sv. Jan Křtitel a Kristus, vedle těchto ale také Merkur, Oedip, Daedalus, Narcissus, Orpheus a mnoho jiných osob a bohů z řecké mythologie, a mimo tyto ještě jiné personifikace vlastností', jako: Podezření, Závist, Ukrutnost a p., tedy veskrz osoby, které dosti kaleidoskopicky ve hře vystupují. O nějakém po-stupujícím ději nelze ani dobře mluviti, hrou má prostě býti velebena prorocká a kazatelská činnost sv. Jana; o jeho usmrcení se dovídáme jen z úst geniů a nymf. Víc než textová stránka tohoto melodramatu zajímá nás ovšem stránka hudební, neboť hudba se zde zcela výjimečně zachovala. Skládá se z těchto 7 čísel:
1. Prolusio: Canto solo. 2. Canto et Alfo. 3. Symphonia, Canto solo, Symphonia da capo. 4. Canto solo, intrada. 5. Toannes: Tenore solo. 6. Šonata, Christus: Tenore solo. 7. Chorus epilogi: Canto I. et II. Práce B~hmova je sice velice chybná, avšak přes to nesmírně zajímavá. Projdeme-li jednotlivá čísla, pozorujeme: v č. 1.: mladý autor nedovedl svoje myšlenky správně hudebně zformovati; chtěl sice po způsobu písně zpěv přizpůsobiti stavbě metrické podle veršů, ale vtěsnal 4 jambické dimetry do 6 taktů, čímž se mu dostala cesura za l., 2. a 3. dobu taktovou, a závěr přišel na 4. dobu taktovou; kdyby si byl počínal správně, byla by vyšla zcela pravidelná osmitaktová perioda, tedy útvar, který jsme v žádné dosud probrané skladbě nenašli; v č. 2. je použit účinek ozvěny s protikladem forte a piano; máme zde nejstarší příklad pro tento efekt, ještě k tomu s připsanými dynamickými znaménky; č. 4. je opět osmitaktová perioda, tentokrát správně kladená; intráda jest jenom předepsána, nikoliv vypsána; v č. 3. poznáváme první da capo arii s koloraturami; umístění jejich na poslední slabiku slova animae a omnia jest ovšem nešťastné; č, 5. a 6. jsou sólové zpěvy, na rozdíl od č. 3. nesymetrické, motivy se v nich neustále mění a jsou vytvořeny většinou sylabicky; vše to je podmíněno textem, který jest v prose; jest totiž doslovně převzat z Písma svatého; č. 7. jest t. zv. chiamata, kterou končívaly v XVII. stol. benátské opery. Původně nazýval se chiamatou povel po skončení henu, aby se lovci shromáždili. Její charakter jest zde zachován: je to zpěv v typickém 12 ,4 taktu za doprovodu trubek v imitátorních nástupech. Z Toho je patrno, že B3hm, ačkoliv diletant, někde velmi neobratný, byl byst- 20 Viz soupis jejich u Menšíka, str. 95-150. Četné synopses nalézají se v pražské universitní knihovně pod značkami 52 A 19, 52 A 39, 52 A 40,52 B 44, 52 B 45, 52 C 8, 52 C 20, 52 C 21, 52 C 24> 52C53. "i Rukopis této hry nalézá se v knihovně cisterciáckého kláštera oseckého, odkud mi byl tam-ním knihovníkem, vsdp. P. Ambrožem T&lnem, zapííjčen. Za tuto laskavost vzdávám jmenovanému pánu tímto své uctivé díky. Melodram byl věnován oseckému opatu Benediktu Litwerichovi rhetorem Bdhmem r. 1692 z vděčnosti za poskytnutou v6živu. Z toho soudím, že melodram nebyl určen pro jesuitské jeviště. -- O osobě Bóhmově nepodařilo se mi dosud nic bližšího vypátrati. 30 | ||||
|