|
| ||||
| ||||
|
rým pozorovatelem, uplatniv ve své hudbě svoje postřehy v příčině hudby nejnovější. Ba i způsob, jak je uplatnil, je velmi pozoruhodný, nebot poznáváme v něm i estetické stanovisko, které Bóhm zaujímal ohledně hudby církevní. Moderním ariovým slohem jsou vybaveny zpěvy osob mythických, kdežto zpěvy Krista a sv. Jana jsou zhudebněny stylem takovým, jakým se u nás psala sóla ve skladbách církevních.
BZjhmovu melodramatu z r. 1692 stojí časově nejblíž skladby minority P. B3rnarda Artophae,a;" ježto spisy jejich jsou datovány r. 1682 -1701. Mezi jeho skladbami poutá naši pozornost jeho ,Cončertus de resurrectiane a 6: Canto solo, 2 Violini, 2 Violae et Organo" (1691), proto, že je to dosud nejstarší pro kostel určená skladba pouze sólová. Doprovod jest zprvu vtěsnán do paus sólového zpěvu, teprve pazději skutečně doprovází, čímž vzniká správný šestihlas, nebof' hlas sólového sopránu není žádným hlasem zdvojen. Při tom ovšem se často stává, že housle soprán převyšují, Takže soprán zpívá do doprovodu. Skladba má formu A B B. Další zmínky zasluhují 2 Alleluja, v nichž se neustále sfřídá sólový soprán, bohatě koloraturní, se čtyřhlasým sborem, doprovázeným houslemi a frombony známou nám již technikou. Motettum de s. Sebastiano (1691) jest malou kantátou pro sbor a sóla všech hlasů. Litanie loretánské (1691) 0 3 dílech nepoužívají více onoho stálého opakování motivu, nýbrž upadávají do opačného extrému, přinášejíce stále něco nového. Kolem r. 1700 vynikali podle soudobého svědectví v Praze 3 skladatelé: Med. Dr. Jan Ignác František Vojta, P. František Ludvík Poppe, člen řádu křižovníků s červenou hvězdou, a Mikuláš František Wentzeli, kapelník dómu svatovítského. Od prvojmenovaného neznáme skladeb, Poppe náleží již do XVIII. století, zbývá tedy jen Wentzeli, o němž hodláme pojednati příště. Karel Boček : Nová éra Cyrilských Jednot. „Je velkou chybou, že učitelé se vzdali svého dřívějšího působení na kůru v kostele. Škola vypřáhla, musí se tedy o píseň duchovní starati Církev sama.” — „Péče o zpěv je svěřena kněžím, tedy v první řadě duch. správcům, rectoribus ecclesiae.” Slova mistra J. B. Foerstra, která v Cyrilu z r. 1934 na str. 102 zaznamenal P. J. Štikar. „Škola vypřáhla...” Měla tím namířeno na Církev, ale zasáhla i národ, a to těžce, poněvadž odmítla jeden z nejúčinnějších prostředků výchovných. Nebot národ, který nezpívá písní duchovních, nezpívá ani písní národních. Takový národ jest však odsouzen k zániku pro svůj hrubý materialismus... „Škola vypřáhla” i z varhanictví, domnívajíc se, že se tím osvobozuje od služby stavu učitelského nedůstojné. A zatím se zbavila nimbu, kterého již ni-čím zpět nedobude, ani universitním vzděláním, ani tituly doktorskými. Služba varhanická byla v očích lidu službou posvátnou a takovou mu byla i osoba varhaníka. Proto ta veliká úcta k němu. - Varhaník, uchvacující hrou lid v kos-tele shromážděný, bývali osobou privilegovanou. Ve farnosti bývalo snad více hudebníků, kteří uměli hráti na housle jako pan učitel. Byla snad na osadě i paní správcová, anebo paní doktorová, která snad uměla hráti na piano lépe než pan učitel: ale na varhany umíval hráti jen pan učitel. To bývalo na venkově výlučným uměním stavu učitelského, uměním, které se zdálo ostatním smrtelníkům nedostupným. A tohoto privilegovaného postavení se učitelstvo samo ne-předloženě vzdalo. Škoda? Škoda v zájmu Církve i národa i stavu učitelského i umění hudebního, které mívalo v rodinách učitelských mnoho nadšených pěsfitelúl Škoda, ale musí se s tím počítati. '" P. Bernard Artophaeus, minorita, byl guardiánem u sv. Jakuba v Praze, též provinciálem, t 25. března 1721 v Horažd'ovicích (Archiv u sv. Jakuba). Skladby se nalézají v hudebně-vědeckém ústavu university vratislavské pod značkami Mq 7 až Mq 13 a Mf 14 a 15. ,s Viz o něm pozn. č. 8. Zprávu o těchto 3 skladatelích podal P. Cunther Jacob v rkp. 5. archivu emauzského. 31 | ||||
|