|
| ||||
| ||||
|
P. Hermínus: Světlo do stínů.
(Dokončení.) Církev sv. poroučí v Kodexu církevního práva v can. 131, § 1, f. zv. vikariátní schůze nebo konference „de re morali et líturgíca”. Mravouka a liturgie, tedy i liturgický zpěv jsou poručeny a proto musí zaujímati první místo. Ostatním záležitostem dává se círk. právem jen možnost: ,quibus addi possunt aliae exercitationes" (can. 131, § 1). Zde je tedy místo a čas pro nápravu a vyrovnání odchylek. Na třetí brzdu zdárného vývoje liturg. zpěvu upozornil již Msgr Boček v minulém čísle „Cyrila”. Sv. Stolice neúprosně žádá naprostou jednotu v liturgickém zpěvu a nikde, ani v transkripci, nedovoluje nejmenší výjimky. Všecky složky zpěvu liturgického, at v celku, af samostatně, musí býti naprosto shodné (otnnino conformes) s vatikánským typickým vydáním. Jak nekompromisně hájí Církev sv. této jednoty, vidíme nejlépe z řady přísných dekretů. Uvedu aspoň několik: „Motu proprio” Pia X. z 25. dubna 1904, (A. S. S. 1903-4, XXXVI, str. 590). Dekret S. R. C. z 11. srpna 1905, (A. S. S. 1905-6, XXXVIII., str. 114-116). Dekret S. R. C. ze 14. srpna 1905, (A. S. S. XXXVIII., str. 240-241). Dekret S. R. C. ze 14. února 1906, (A. S. S. 1906, XXXIX., str. 53). Dekret S. R. C. ze 7. srpna 1907, (A. S. S. 1908, XLI., str. 290). Dekret S. R. C. ze 7. dubna 1908, (A. S. S. 1908, XLI., str. 350). Instructio S. R. C. ze 27. listopadu 1908, (A. A. S. I., str. 159). Dekret S. R. C. ze 12. května 1909 (A. A. S. I., str. 469). Litterae aposfolicae z 18. února 1910, (A. A. S. II., str. 145). Dekret S. R. C. ze 17. května 1911, (A. A. S. III., str. 242--243), a jiné. Po studiu těchto dekretů je jasno, že každá liturgická chorální příručka, af se vydává v chorální notaci, nebo v transkripci, af je samostatná, nebo obsahuje jen úryvky chorálního zpěvu, musí míti biskupské prohlášení o naprosté shodnosti s typickým vydáním vatikánským a imprimatur. Dekret posv. Kongregace obřadové však stanoví: Ordinarius vero declarationem hujusmodi (o shodnosti s typ. vyd. vat.) non concedet, nisi prius censores in cancu gregoriano periti, collatione facta diligentissíme, in scripfis, onerata conscientia, festentur novam editionem cum Vaticano omnino concordare." (A. S. S. XXXVIII., str. 115, IV.) Aby lépe tyto zákony mohly býfi piněny, nařídil Pius X. v „Molu proprio” z 22. listopadu 1903: „Aby přísně bylo vykonáno vše, co zde stanoveno, zřidfež biskupové, jestliže již tak neučinili, ve svých diecésích zvláštní komisi z osob pro věci posvátné hudby vpravdě kompetentních, kterýmž způsobem, jejž u-znají nejvhodnějším, budiž svěřen úkol bdíti nad hudbou v jejich chrámech.” (A. S. S. XXXVI, str. 338, Mezzi precipui 24.) K Tomu podotýkám, že O. J. Cyrilská u nás asi jediná náleží k těm, o nichž sv. Otec Pius XI. ve zmíněné konstituci praví: „Rovněž kojíme se nadějí, že k tomu cíli přispějí ony jednoty, které v některých krajinách s úchvalou církevní byly zřízeny, které mají za účel nápravu církevní hudby podle zákonů církevních.” Proto končím přáním, aby vždy větší vliv ve smyslu papežských nařízení měla O. J. C. na zpěv liturgický a svitlo vnesla tam, kde snad ještě vládne chladný stín. Zkušeností i samou přirozeností dostatek je potvrzena zásada: „Bude-li duchovenstvo v liturgickém zpěvu podle úmyslů Říma žulou, pak se zdaří reforma církevního zpěvu, od Církve sv. tak toužebně žádaná a s ní se jistě dosáhne, že bude pině platiti „un,a, sancta, catholica... i v notách, i ve zpěvu.” 60 | ||||
|