|
| ||||
| ||||
|
chovala částečně v autografech, jednak že některé z těchto skladeb jsou přímo vynikající. Autografy jsou opatřeny z pravidla záznamem „De musica authoris”, avšak i tam, kde tato poznámka schází, poznáváme na prvý pohled písmo, jež se prozrazuje svými energickými tahy. Energie jest také charakteristickou stránkou skladeb. Shoda jde dokonce tak daleko, že na př. figurace hned v úvodu litanií k nejsvětější Svátosti oltářní skýtají zcela týž obrazec, jako skladatelovo písmo. Vzácný rys v povaze skladatelově jest jeho češství; i když ony dvě skladby na české lidové písně nepřinášejí právě hudebně nic vynikajícího, znamenají alespoň pokus v době šířící se germanisace u nás zcela ojedinělý. Avšak Brixy šel dál a zhudebnil i jedno celé motetto na český text. Mohli bychom zde mluviti o promyšlenosti této skladby, zračící se v charakterisování jednotlivých sólistů, v kanonickém terzetu, ve fugované větě nebo v jásavém alleluja, musíme ale ještě upozorniti na jeho Kyrie et Cloria, kde za thema jedné fugy použil motivu písně „Nastal nám den radostný”. Píseň tato tvořila reperfoir našich sborů literátských; nalézáme ji na př. v latinském husitském kancionálu Martina Bakaláře z Vyskytné z r. 1512 v trojhlasém zpracování; text jest zde ještě latinský: Dies est laetitiae.
Nejnádhernější skladbou Brixyovou jest nesporně jeho Magnificat, kterou si mnoho nezadá proti proslavené skladbě Bachově. Mohutné polyfonní sbory se střídají se sóly, obestřenými obdivuhodným kontrapunktickým pletivem, závěr pak tvoří grandiosní fuga, vyvrcholující v těsně všech hlasů v nástupu po čtvrtině taktové. Co tuto skladbu činí obdivuhodnou, jest, že technika jde s účinem ruku v ruce. Ve skladbě proudí krev a mluví z ní život. Podobným dojmem působilo nadzmíněné Regina coeli. Brixy byl si toho vědom, že zpěv, jenž má opěvovati Královnu nebes, musí býti majestátní a že radost, kterou pocitujeme nad vzkříšením Kristovým, nemůže býti vyjádřená jinak, než jásavými koloraturami sboru. ÍIčinek provedení byl vpravdě strhující: vnímavým posluchačům vytryskly slzy z očí, kdežto jiní alespoň prohlašovali, že tak si nepřed-stavovali proskribovanou církevní hudbu XVIII. stol. Skladba má svoji historii. Vystavený rukopis (poznáváme jej podle písma titulního listu, jako autograf), udává rok 1723 jako rok vzniku. Roku 1727 byl věnován jistému premonstrátu L. R., asi chorregentovi u sv. Benedikta na Starém městě pražském. Když dne 1. května 1727 slavilo se 1001eté výročí přenesení těla sv. Norberta z Magdeburgu do Prahy, pořádala premonstrátská kanoniQ procesí na lodích, podobně, jak býval uctíván sv. Jan Nepomucký, a jelikož byla tehda právě doba velikonoční, byla při tom provedena právě tato skladba. Tak se dostal autograf do hudebního archivu strahovského a odtud byl vsdp. universitním docentem a archivářem drem Romualdem Perlíkem pro výstavu zapůjčen, jednak, aby ve vitrině dopinil ony ukázky z kultury ranního XVIII. stol., jednak aby jeho obsah, skladba„ zazněla, snad po 2001etém mlčení, opět v celém svém oslňujícím lesku. Tento je sice jen momentem zevnějším, avšak skladba poutá i vnitřně svojí promyšlen oslí, jakou hudba se úzce přimyká k textu. Bohatá polyfonie účin skladby samozřejmě zvyšuje. Musíme si klásti otázku, kde hledati vzor, jenž Brixyho vedl k tomu, psáti skladby tak velkorysé koncepce a tak účinného polyfonního zpracování? Na stopu nás vede autograf ve sbírce mělnické`, datovaný 8. II. 1729. Brixy si zde opsal arii ,Recordare" Jana Dismase Zelenky, která je nejen nanejvýš uměle pracována, ale je také prodchnuta hlubokým citem. Dokumentuje-li Brixy touto skladbou, že náležel mezi ctitele Zelenkovy, pak chápeme také, že bylo jeho snahou, osvojiti si nejen detail, nýbrž i celkovou povahu a monumentalitu Zelenkovu. Tak náleží Šimon Brixy mezi poslední re- 17. Slyš pak ty národe (Nymburk). 18. Tu es Deus (Mělník, D 72, autograf z,19.II. 1729). 19. Vesele zpívejme (Mělník, D 6, autograf z 16. XII. 1731). 20. Magnificat (Praha, klášter křižovníků). 21. Requiem, kdysi Zachovi připsané (Strahov). Až na č. 2., 4., 6. a 13. nalézají se partitury všech ostatních skladeb ve sbírce pisatelově. Dvě skladby v Městské knihovně v Lipsku, jež Eitnerův Quellenlexikon uvádí jako práce Šimona Brixyho, nelze jemu připisovati. 8 Mělník, D 70. 62 | ||||
|