|
| ||||
| ||||
|
rek si vybral Pitsch 50 příkladů a vypracoval je čtyřhlasně, přidav k nim harmonickou analvsi. Dílo vyšlo pod názvem „J. Seegers Bezifferte Bass° in zwei Noten-Systemen vierstimmig und mit Beziehung auf harmonische Zergliederung durch Angabe der Haupt-Klánge bearbeitet von C. F. Pitsch. Prag bei Marco-Berra”. Předmluva je datována v listopadu r. 1833. Dovolává se výroku Voglerova o znalosti harmonie a ovládání čtyřhlasu jakožto nezbytném požadavku pro doprovazeče. „Bez těchto znalostí stává se doprovod mechanickým a ubohým, varhaník neustále přichází do chybné polohy.” Proto nekladl Pitsch k označení akordů číslice podle ustáleného zvyku větší nad menší, nýbrž vyznačoval hořejší číslicí melodickou linii, kterou má varhaník při doprovodu zachovávat. Z tohoto opatření poznáváme, jak se úloha číslovaného basu časem měnila. Dříve byla dána doprovázejícímu úpiná volnost, ten toho se měl vystříhati, aby jeho doprovod co do melodie se nekryl se zpěvem. Co tedy dříve bylo považováno za diletantismus, začátkem XIX. stol., kdy očíslovaný bas již ztrácí na svém významu, stává se požadavkem. Zato se neváže Pitschův doprovod ani na úzkou, ani na rozšířenou polohu důsledně, nýbrž užívá obou střídavě, podle toho, jak toho vedení hlasů právě vyžaduje. V XVIII. stol. bylo zvykem hráti fundamentální bas levou rukou, a tříhlasé, nad ním vybudované akordy pravou rukou. Způsob tento zajisté souvisí se zanedbáváním pedálu, jak ihned ještě vysvětlíme.
Ve zmíněné předmluvě vyslovuje Pitsch očekávání, že jím takto vydané sklad-by Segrovy „budou přijaty s týmž zájmem, jako sbírka jeho preludií a fug, kterou minulého roku (1832) začal vydávati, a která dosud (v listopadu r. 1833) není ukončena”. Z těchto slov je patrno, že vydání onoho „Museum fiir Orgelspieler. Sammlung gediegener und effectvoller Orgel-Compositionen álterer und neuerer Zeit. Prag, Marco Berra” -- tak zní totiž název oné druhé Pitschovy sbírky se protáhlo až do r. 1834. Dílo se skládá ze 3 svazků, každý o 102 stranách. Vycházelo tudíž v 6 dvouarchových sešitech. V šestém sešitu byl vždy vytištěn i thematický seznam skladeb toho kterého svazku odděleně podle preludií a fug. Podle původního plánu měly asi preludium a fuga tvořiti jednotku a proto byly v prvých sešitech vždy jen preludia očíslována; později nebývá střídání provedeno důsledně, na př. již v 2. sešitě, I. svazku následují po 4. preludiu dvě fugy, ve 3. sešitu není zas k preludiu 5. připojena žádná fuga, nýbrž následuje hned preludium 5. atd. Pro střídání není také vnitřního důvodu, když dvojice, preludium s fugou, nebyla již samým skladatelem myšlena jako jednotka. Vzájemnou neodvislost prozradil ostatně Pitsch tím, že po preludiu jednoho skladatele nechává následovati fugu skladatele jiného. Stůjž zde (abecedně seřazený) seznam zastoupených skladatelů s udáním po-čtu skladeb (v závorce): Albrechtsberger (3), Bach Filip Emanuel (4), Bach Jan Šebestian (1), Brixi František (16), Černohorský (5), Eberlin (3), Froberger (3), Fux (4), Geissler (6), Graun (1), Handel (6), Kopřiva (3), Kuchař (5), Mozart (1), Pitsch (3), Rink (1), Scarlatti (1), Seger (72), Tomášek (1), Vogler (6), Zach (5). Dále je ve svazku 1. 12 skladeb anonymních. Již z číselného poměru je na první pohled patrno, že ideálem varhanního skladatele byl pro Pitsche Seger. Také prs lexikografa Dlabače byl Seger „jedním z nejslavnějších varhaníků Evropy”. Kdekoli o něm mluví, neopomene ho označiti epithety „jedinečný”, „nezapomenutelný”, „výtečný”, „slavný” a pod. Svůj obdiv pro Segra vyjádřil Pitsch také poznámkou, předeslanou f-moll fuze na str. 92, 1. svazku, kde praví: „Tuto, jak směle založenou, tak mistrně vedenou fugu napsal Seger za strastipiného času obléhání Prahy Prušáky r. 1757. Lkající thema, provedeno byvši velkým mistrem tak uměleckým způsobem, zavádí ducha do nálady tehdejší pohnuté doby.” Přes všechno nadšení, které Pitsch takto projevuje starší domácí tvorbě, neuzavřel se proti tehdejší moderně, romantismu. Prozradil to ovšem až ve 3. svazku zařaděním 6 skladeb abbé Voglera. Prvá jeho zde vytištěná skladba (na str. 10) nese tuto poznámku: „Varhaník, Jan Kalousek, regenschori a učitel v Libni, později na Proseku. Podobnou sbírku si pořídil Adolf Zábrodský (od vánoc 1839 varhaník v dómu); krasopisně psaný svazek náleží nyní p. dómskčmu kapelníku prof. Karlu Doušovi. 66 | ||||
|