|
| ||||
| ||||
|
vidlem, ježto mše 1., 3. a 5. mají Kyrie pouze o jedné větě. „Kyrie uf supra” je předepsáno pouze ve mši č. 2. Ve mši č. 4. se skládá Kyrie I. ze 2 částí, z nichž se druhá pak po Christe opakuje jako Kyrie II., vše jest ale vypsáno. Christe jest zde odbyto dosti macešsky, nebol věta proň určená zhudebňuje opět slova Kyrie eleison, ovšem s novým motivem a do tohoto pletiva hlasů ozývá se jen pětkrát Christe jako vedlejší motiv. Ve mši č. 5. schází Christe docela. Pro Gloria a Credo ne-lze stanoviti všeobecné schema, ježto rozdělení je provedeno po každé jinak. Sanctus má vždy 3 samostatné věty: Sanctus, Pleni a Osanna; ve mši 4. je Pleni kom-ponováno jako tenorové sólo o 25 faktech' Benedicfus se proti dřívějšku značně rozšířilo, ba zpívá se již i sólově (ve mši1. tenor, ve mši 3. alt, ve mši 4. bas: mše 2. a 5. mají Benedictus sborová). Agnus a Duna je spojeno jen ve mši 2., všude jinde jsou to věty dvě. Do všech mší jsou vloženy instrumentální sonafy před Kyrie, Sanctus a Agnus. Sonaty mají bud samostatný themfický materiál anebo souvisí themaficky s následujícím zpěvem.
O různém způsobu hudebního zpracování mešního textu se přesvědčíme, když porovnáme určitou stat ve více mších. Nejlépe se k tomu hodí Credo jako stať pa stránce textové nejbohatší. Následkem Toho předčí ostatní stati svým rozsahem. Přes různou formu nevykazuje délka jeho v jednotlivých mších značného rozdílu. Nejkrafší a nejjednodušší Credo má mše č. 5.; jeho ' , věta jest pouze před Amen prolomena 6 akty v Rozčlánkování jest zde způsobeno jediné střídáním tempa Adagio - Allegro; až na Incarnafus je vše v jedné a téže tónině a-moll. Považujeme-li změnu taktu, tempa nebo tóniny po celém závěru za kriterium nové věty, napočítáme takových vět v kredu mše č. 3. dokonce 14. „Věty” se skládají třeba jen ze 6 taktů a jsou bud' pro sebe uzavřeny anebo přetažením závěru do sebe zauzleny. Počet vět není směrodatný pro převahu sólového živlu, čili nemůžeme říci: čím víc vět, tím víc sól. Popsané Credo mše č. 5., ačkoliv nejjednodušší, staví proti 51 faktům sboru, resp. sólového ensemblu, 54 taktů sólových. Credo mše č. 4. ponechává sólistům jen jednu třetinu počtu všech taktů. Credo mše č. 1. má jen 3 větší sólová místa. Ona sóla, jež netvoří, jak tomu bylo u Michny a Melzla, jen pouhou episodu ve sboru, nýbrž vykrystalisovala se v samostatnou větu, jsou pozoruhodné novum. Leč to víc jsou poznatky, jichž lze získati již zběžným prolistováním partitury. Bude nutno prozkoumati skladby také vnitřně. Než promluvíme o harmonické stránce skladeb, musíme upozorniti, že Tona-lita jest zde již daleko vyspělejší, než u skladeb předešlých. Ze ale i Wenfzeli ještě cítí v tradici církevních tónin, prozrazuje předznamenáním: při B-dur (č. 1.) předepisuje pouze 1 ', rovněž při g-moll (č. 2.). Č. 3. z d-moll nemá žádného předznamenání, rekviem a antifona z f-moll mají Toliko 3 Jen č. 4. z A-dur jest označeno, jako dnes, 3 % a č. 5. z a-moll jest ovšem bez předznamenání. Z toho vidíme, že Wenfzeli si představoval č. 1. jako lydické, č. 2., 3., rekviem a antifonu jako dorické. LI č. 1. nahrazujeme tuto představu interpretací, že sklad-ba moduluje do vyšší dominanty, obzvlášt děje-li se přechod lak, jako zde, kdežto u starších skladeb mohli bychom mluvili o labilní tonalitě, ježto volená tónina se nedovede na tonice zřetelně udržeti, ba má i často sklon k tónině subdominantní. LI skladeb mollového charakteru straší ještě dlouho dorická sexta. Přes to lze skladby Wenfzeliho zařaditi již pod dur nebo moll a podle toho po-čítati jednotlivé stupně. Wenfzeli buduje akordy na všech stupních stupnice, dovede ale drsné spoje sousedních kvint-akordů zmírniti vhodnými převraty. Dona mše č. 4. je složena skorem veskrz ze sexfových akordů; postrádáme zde jediné Tz, f. j. sexfakord nad 1. stupněm, jinak je klesající stupnice celá harmonisována těmito akordy. Oproti tomu je kvartsextový akord zjevem velmi vzácným. (Pozdější doba učinila z jeho funkce jako průtažního akordu před závěrem manýru, oproti tomu vyloučila zde užívanou subdominantu dominantního zástupce a klamný závěr.) Dalšího velmi cenného obohacení získává harmonie všemi možnými septimovými akordy a jejich převraty. O pestrosti, jaká v tom směru panuje, přesvědčí nás následující malá sekvence (ze mše č. 4), 75 | ||||
|