|
| ||||
| ||||
|
4 4 i s s 1 a
f—o- _ pas - sus, pas - sus et se - pul - jejíž útvary vznikly ze sepfimových akordů na II., I., VII., VI., V. a IV. stupni. Kdežto převraty G,;, a 4 -, jsou velmi časté, je',,3 úpině opomenut. Z průtahů lze zaznamenati kvartový, sepfimový a nonový tento ale velmi zřídka se vyskytující, 6 7 3 Jeden pro Wentzeliho typický spoj je I,1 IV V 8 ; má-li septima býti připra- vena, je nutno zdvojiti v sexfakordu basový tón. Zde podáváme delší, námi vy-pracovaný příklad toho druhu (cujus regni ze mše č. 2): —_~, Přik1.2. 7 6 7 6 Snad jsme si při vypracování očíslovaného basu počínali příliš úzkostlivě, nebof máme případy, že septima nastupuje nepřipraveně, alespoň je-li notou průchodnou: - men, a - A. I t=~7t=~= _•- t=•_ Příklad 3. -- (Ze mše č. 5.) a - men S b 5 B Vraťme se ale ještě k příkladu č. 2: větička nám zní dosti nezvykle a tvrdě. Proč? Poněvadž bychom v septimovém akordu nad „c” slyšeli raději malou tercii „es”, avšak ono „es” není ani předznamenáno, ani signaturou předepsáno a skladatel se onomu spornému tónu zde i jinde v hlasech moudře vyhnul. Po prvé jest ono „e” lydickou kvartou, po druhé (') dorickou sextou. Pokud jde o dorickou sextu, nezachovává se Wentzeli dosti důsledně, někde ji respektuje, někde ne. Srovnejme třeba takt 4. a fakt 11. z Benedicfus v rekviem: Takt 4. 5. Příklad 4 n ~ - Zde máme druhý akord zmenšený, v paralelním místě, ale malý. Že nesmíme v taktu 11. čísti „des”, t. j. také zmenšenou kvintu, dokazuje „d” v tenorové viole. Takové a jiné podobné spoje dodávají skladbám Wentzeliovým, i když nám znějí někdy tvrdě, zvláštní půvab. Vedení hlasů jest celkem zcela správné, některé paralely vymýtil již skla-datel sám ve zvláštní tabulce, obsahující „errata”. Snad bychom se pozastavili nad zdvojováním basového tónu sextakordu, nad zdvojením septimy, nad sko- 76 | ||||
|