|
| ||||
| ||||
|
jsem ho, aby improvisovanou dohrou ukázal shromážděnému lidu, co si postavil. On však odmítl z ohledu na přítomného prof. Treglera.
Program byl vyčerpán, ukázky byly skončeny, ale lid neodcházel. Čekal, doufaje pevně, že uslyší nové varhany. Když však se ničeho nedočkal, odcházel zklamán a rozladěn, dávaje průchod své nespokojenosti slovy, ne právě vybranými. Shledával jsem jeho rozhoř,'-'.-ní zcela oprávněným. Lid měl právo poznati varhany, které byly postaveny z jeho příspěvků, a byl by býval vděčen prof. Treglerovi, kdyby mu byl celou jejich krásu odhalil svýma dovednýma rukama. Proto radím, aby to nebylo nikdy opomenuto, naopak, aby každý duchovní správce této příležitosti využil pinou měrou. Byl jsem již několikráte svědkem pohnutí, které prochvívá celou osadou., když nově posvěcené zvony, které si osada pořídila sbírkou, rozhlaholí se po prvé k uctění památky padlých vojínů. Neuvidíš jednoho oka, jež by v tom okamžiku nebylo zaroseno. Téhož účinku dosahuje se i při první hře na nově po-řízené varhany, když po jejich posvěcení zasedne k nim ne ubožáček, který sotva zahraje „Svatý, svatý, svatý?”, nýbrž mistr, Bohem nadaný. Začne pianissimem těch nejjemnějších restříků, takže lid ani nevnímá, že se již hraje. Náhle všecko ztichne, ustane všechen šum, nikdo téměř ani nedýchá. Každý napíná sluch, aby mu nic neušlo z těch nebesky krásných melodií, které mu tolik lahodí. Kochá se v jejich kráse a nepozoruje ani, že jest již úpině v moci mistra hráče, který jej strhuje a unáší proudem své hry. Stupňovanou silou varhan a zrychlováním tempa hry zrychlují přítomní i svůj dech. A když hra dostoupila síly, kterou ze starých varhan nikdy neslyšeli, oddychuje každý zrychleně a pin rozpačitosti rozhlíží se po svých sousedech očima zalitýma slzami ... Rozechvění dostoupila vrcholu. Každý je blažen u vědomí, že této krásy bylo dosaženo i jeho příspěvkem, a je mnohonásobně odměněn za obět, kterou při-nesl pro pořízení nových varhan. A zážitek toho okamžiku zůstane nesmazatelný pro celý život. Proto jsem také pozval do Č. Budějovic ne kováříčka, nýbrž kovář;. Požádal jsem prof. B. A. Wiedermanna, aby naše nově postavené varhany netoliko kolaudoval, nýbrž aby na ně také zahrál, tak aby každý měl příležitost poznati nástroj, na jehož výstavbu přispěl. Při službách Božích to nebylo dobře možné. Jednak není k tomu času, jednak by to odvádělo od povinné sebrannosti ducha. Tedy po mši svaté. Ale jak to nazveme? Koncert? Ten nechceme dělati a také by to mohlo někoho pohoršiti. Má tedy profesor Wiedermann varhany ,před-vésti"? To dělají Němci. Nuže, kterak? Ale zkrátka oznámíme, že po mši sv. zahraje mistr Wiedermann, tak aby všichni, kdož na stavbu varhan přispěli, měli příležitost je poznati. A nikdo se nad tím nehoršil. Také se nikdo nehoršil, že jsem k tomu účelu pozval virtuosa na varhany. Na-opak, všichni se na něho těšili a přijelo mnoho hudebníků, zvláště z duchovenstva z dalekého okolí, aby jej slyšeli. A že mistr Wiedermann kromě své improvisace, kterou hrál i při mši svaté, zahrál také Bacha a Hándla, to také ni-koho neuráželo. Vždyf každý ví, že ve vlastní improvisaci i ten největší umělec brzy se vyčerpá a počne se opakovati. Ostatně hráti a poslechnouti si, co mistr varhanní hry, jako byl Bach, napsal ke cti a slávě Boží, jistě není přestupkem. A z důvodu, že to každý nedovede zahráti, nesmí se tomu hned vtiskovati punc nepřístojnosti, zvláště hraje-li se to mimo služby Boží. K přestupku, k němuž jsem svedl mistra Wiedermanna v den svěcení našich nových varhan, svedl jsem a svádím až dosud ředitele našeho katedrálního kůru p. Ludvíka Schmidta, jenž jest též výborným varhaníkem. Mám totiž rád, když po slavných službách Božích hraje se dále na varhany. Tímto způsobem odnášejí si lidé slavnostní náladu až na ulici. Tam teprve pocítí osamocenost, po-cítí prázdnotu, poznají, čím je jim katolická liturgie... To jest jistě přípustné, af již při tom varhaník improvisuje, anebo reprodukuje skladby cizí, jen když obé odpovídá posvátnosti domu Božího. Že lid je za to vděčen, mohl bych dosvědčiti mnoha doklady. Uvedu alespoň jeden. V roce 1930 konal se v Sušici kurs pro varhaníky. Přednášeli při něm: P. Marian Schaller O. S. B., prof. J. Trumpus a moje maličkost. Kurs se konal 82 | ||||
|