|
| ||||
| ||||
|
V Krumlově se zachoval pouze jeden svědek jejich činnosti, varhany v kostele minoritském, vzácná to památka ze XVII. stol. Jako u všech starých strojů, není zde zvláštního hracího stolu, nýbrž klaviatury obou manuálů a pedálů jsou přičleněny k hlavnímu korpusu, takže varhaník má prospekt před sebou. Těsně za ním stojí skříň, obsahující píštaly 2. manuálu. Zvláštnost pak, jaká se u nás sotva někde jinde ještě vyskytuje, záleží v tom, že rejstříky k manuálu druhé-mu nejsou zapuštěny do korpusu hlavního, nýbrž do korpusu zadního stroje, tedy na opáčnou stranu; chce-li Tedy varhaník jimi manipulovati, musí se obrátit zády ke klaviafurám. Máme tedy zde zachován typ pravého „zadního positivu”. Další zvláštností je, že tyto varhany stojí dnes za hlavním oltářem, avšak foto umístění není snad původní.
Mluvíce o hudbě u minoritů krumlovských, musíme ještě také upozorniti na zprávu, která pro provozování hudby v době nejstarší je velice významaá, jak se stanoviska lokálního, tak se stanoviska všeobecných dějin hudby. Zachoval se totiž popis slavnosti sv. ostatků, jak se konala v Krumlově koncem XIV. stol. v oktáv Božího tě1a.15 Kdy slavnost vzala svůj původ, není známo, avšak papežská bulla z r. 1401, udělující věřícím za účastenství odpustky, předpokládá zajisté pobožnost již vžitou. Slavnost se skládala ze tří etap: 1. z průvodu, 2. z předvedení ostatků a 3. ze mše sv. a kázání. Ad 1. Průvod, zvaný v latinském popisu slavnosti ,processio", konal se s Nejsvětější svátostí z kostela klášterního do kostela svatovítského a zpět tím způsobem, že účastníci, shromáždění v kostele klášterním, vycházeli z něho vždy dva a dua za zpěvu hymnu „Veni creator Spiritus”. Hymnus byl totiž zahájen zpěváky (cantores) a všichni se připojili. Po skončení hymnu následovalo responsorium „Homo quidam”, které se zpívalo na cestě ke kostelu sv. Víta. Zde byl tento světec uctěn zpěvem příslušné anfifony, veršem a kolekfy, podobně také sv. Václav antifo,-nou ,Corde et lingua", s veršem a kolektou. Podle určení zpěváků mohla se ještě zpívati prosba za mír a za odvrácení útrap. Na zpáteční cestě zpívali zpěváci celé „Te Deum” a blížíce se pak ke klášteru, ,Salve regina". Ad. 2. Hlasatel příslušným proslovem upozornil na ostatky, které měly býti ukázány, jako na př.: „ Juž máte viděti ten svatý kříž, na němžto náš milý Hospodin pro naše hříchy ráčil umříti, a ten svatý trn, jímžto byl koronován, a tu ruchu, južto jemu jeho svaté oči byly zavázány. Proste jeho svaté milosti, aby jeho trudná smrt na nás hříšných nebyla ztracena.” Po proslovení týchž vět ještě v jazyku německém zpíváno bylo: „O crux ave spes” až do uložení ostatků. Zcela podobně bylo postupováno při ukazování dalších ostatků, s tím toliko rozdílem, že po každé byl infonován jiný hymnus, a sice „Tantum ergo”, dále ,Audi nos" a konečně ,Gaudent in coelis", nebo ,Corpora sancforum". Zpěvy tyto obstarávali hoši, postavení na protějším význačném místě („ex opposito in alio eminenti loco pueri cantant"), jen v posledním případě se mluví zase o zpěvácích; že jsou tím opět míněni jen hoši, je patrno z totožnosti místa, na němž stáli: dříve „pueri ex opposito”, nyní ,cantores ex opposito". Můžeme tedy také při průvodu před-pokládat, že ,cantores" byli hoši? Bylo by divné, kdyby hochům se přenechávala volba zpěvů před opuštěním kostela svatovítského. Avšak jest zde ještě jiná záhada: proti zpěvákům, at tedy již mladistvým či dospělým, kteří intonovali hymnus „Veni creator”, klade zpravodaj všechny, kteří pokračovali, a tě-mi „všemi” míní patrně obecenstvo, v párech z kostela vystupující („Ad quem cantum omnes genu flectanf et surgentes bini et bini de ecclesia omnes devote canentes exeanf"). Že obecenstvo by se bylo zúčastnilo liturgického zpěvu, o tom jsme se v době předreformační ještě nikde nedočetli, vždyt již neznalost latiny zdá se tomu odporovati, avšak největší překvapení skýtá přednes responsoře „Homo quidam”; konal se „při bubnech a zpěvu, na strunách i varhanách, při troubách i lyrách atd. necht chválí Hospodina”. Máme tedy zde jeden z nejstarších dokladů o užívání hudebních nástrojů při úkonech liturgických v Čechách. (Pokračování.) 15 Ferd. Tadra v ČČM 1880, sír. 434 a 1899, str. 173. Popis slavnosti v původním znění otiskl Jos. Neuwirth: Geschichte der bildenden Kunst, str. 592. Jelikož prameny tyto asi sotva budou našim čtenářům přístupny, převzali jsme částečně popis této slavnosti do hořejšího kontextu. 90 | ||||
|