|
| ||||
| ||||
|
Jan Blesík: Dějinná črta vývoje české lidové písně duchovní.
Lid slovanský od pradávných dob byl lidem zpěvu. Všechny rodinné, kmenové, národní i náboženské slavnosti uzavíraly ve svém programu písně, ano ne-zřídka tvořily tyto jádro slavností. Základem slovanských písní byly obřadní písně slovanské, které s obměnami přešly i do křesfanských písní a s chorálním prvkem tvořily první poklad české písně duchovní. To byly dva její prameny v prvních dobách, dokud zpěv mensurální neovládl pole hudební. Dějiny české písně duchovní můžeme si rozděliti na tři doby, na dobu vývoje, od pokřesfanění Slovanů až po vydání Kancionálu jistebnického (r. 1420), na dobu rozkvětu písně duchovní (1420—1863) (vydání Kancionálu svatojanského) a na dobu moderní. Kulturním mezníkem pro Čechy byl příchod sv. Cyrila a Metoděje. Němečtí kněží působili sice už před příchodem svatých Soluňanů v historických zemích našich, ale musili kapitulovat. Lid při bohoslužbách nemohl zpívat, a proto se vracel do lesů a tam zpíval své pohanské písně.' Když nesměl lid zpívat při pohřbu, zpíval své písně nad hrobem v noci, a když nesměl zpívat svým jazykem při bohoslužbách v kostele, zpíval v předsíni chrámové. Obrat nastal za sv. Cyrila a Metoda. Zpěvná bohoslužba slovanská vyhovovala úpině povaze Čechů a imponovala i národům jiným. Sám papež Hadrián byl nadšen zpěvnou liturgií slovanskou a rozkázal ji zpívati v Římě u Sta Maria Maggiore, sv. Petra, sv. Petronily, sv. Ondřeje a sv. Pavla.9 První, co lidé při bohoslužbě začali zpívati, bylo ,Kyr e eleison" — „Cospodi, pomiluj ny".' Z toho tropu vznikla nejstarší a vždy oblíbená píseň ,Hospodine, pomiluj ny”. Připisuje se sv. Vojtěchu, ale mylně. Podle jiných pochází již z doby sv. apoštolů slovanských. Podle svědectví nejstaršího českého kronikáře Kosmy zpívala se při všech slavnostech s velkým nadšením, hlavně však při nastolení prvního biskupa pražského Dětmara r. 973.4 Musela tedy v té době býti už rozšířena. Podle mínění jiných hudebních historiků pochází až ze stol. XII. — Jaké oblibě se těšila, vidíme z toho, že byla stanovena od Karla IV. za ukončení slavnostních obřadů pomazání českého krále. Je zajímavé, že také v utrakvistickém graduálu chrudimském z r. 1530 tuto píseň nalézáme (v 5. od-děl. ,Cantiones de Sanctis") na prvním místě. Je to jediná píseň česká mezi ]atinskýrni.6 Píseň tato prožila mnoho změn. Nejstarší z nápěvů nám zachovaný je v rukopise mnicha z kláštera břevnovského z r. 1397.' Hos-po - di • ne, po mi luj ny, je • zu Kris te po mi luj ny, Ty spa-se vše, ho mi - ra, spa-siž, ny i u • slyš, Hospodi ne hla • sy na, še, dej nám všem Hospo - di - ne ži zň a mír v ze-mi, Kr, leš, Kr - leš, Kr . leš. Druhý nápěv podle probošta Šimona Brože z Hornštejnas zachoval nám Matěj B. Bolelucký v „Rosa boémica” z r. 1668 a Matěj Václav Šfeyer v kancionále z r. 1683. V Tomto se jeví již více vliv římského chorálu. Třetí nápěv máme v chru- i Srovnej Zd. Nejedlý, Počátky busitskéhq zp°vu, Praha 1907, 17. 2 Pasfrnek, „Dějiny slov. apošt. sv. Cyrila a Metoděje”, Praha 1902, 86—88 (srovn. 211). 3 J. Srb (Debrnov), Dějiny hudby v Čechách a na Moravě, Praha 1891, 7. 4 J. Srb, 1. c. 6. 5 Dr. A. Novák, Prúhledné dějiny české literatury, Olomouc 1913, II. (8—9). s Karel Konrád: „Dějiny posvátného zpěvu staročeského”, Praha 1893, 217. 7 Český kancionál (C. K.), Praha 1921, 502—3. s J. Srb, 1. c. 7. 104 | ||||
|